Zdeněk Lhotský

Malíře, sochaře, zakládajícího člena skupiny Tvrdohlaví a sklářského výtvarníka Zdeňka Lhotského (62), kterého prestižní časopis Wallpaper zařadil mezi dvanáct Čechů, kteří ovlivňují světový design, jsem poprvé potkal před pár lety na jedné z akcí Pecha Kucha v Železném Brodě. Organizoval je společně s dcerou Eliškou, Martinem Hlubučkem a Ondřejem Vicenou a každý, kdo na nich aspoň jednou byl, mi potvrdí, že s přehledem patřily k těm nejlepším u nás. Naše druhé setkání proběhlo krátce před tím, než byl celému světu představen čtyřtunový skleněný sarkofág pro dánskou královskou rodinu, který vznikal posledních sedm let v jeho studiu v Pelechově. A v neposlední řadě také v předvečer jeho retrospektivní výstavy, která začne už v polovině května v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. V obou případech to byly chvíle, na které se jen tak nezapomíná, i když pokaždé z jiného důvodu.

Když jsme se poprvé viděli na Pecha Kucha, proběhlo to dost v rychlosti, bavil jsem se hlavně s Eliškou a navíc to bylo ještě v době, kdy jsem lidem pokládal otázky typu Co máte na sobě?, takže jsem si zpětně vyčítal, že jsem mistra musel dost prudit. O to víc mě překvapilo, když jsem při přípravě na náš – naštěstí už klasický – rozhovor zjistil, že mi tehdy nabídl tykání. Příliš odvahy mi nedodala ani jedná paní, která si na Facebooku stěžovala, že pan Lhotský se při jednání železnobrodského zastupitelstva chová často neurvale. Opatrně jsem tedy Zdeňkovi napsal, abych krátce na to zjistil, že všechny mé obavy byly naprosto zbytečné. Už dlouho jsem se totiž nesetkal s nikým tak příjemným, spontánním a charizmatickým, jako je právě tahle žijící legenda sklářského designu. Jen doufám, že si Zdeněk téhle části nevšimne, jak ho znám, nebyl by vůbec rád, že o něm píšu v takových superlativech. Ale nemůžu si pomoct!

Ještě větší překvapení na nás ale s fotografem Romanem Dobešem čekalo ve chvíli, když jsme přijeli do Pelechova, kde sídlí Zdeňkovo studio. Hned vedle opravené funkcionalistické vily a sídla společnosti Lhotský stojí opravdu nádherná budova ateliéru, kterou navrhl architekt Zdeněk Jiran. Něco, co byste čekali všude, jen ne v malé vesnici u Železného Brodu. Výjimečný prostor, který na venkovní betonové fasádě zdobí variace na známý Lhotského reliéf, vznikl z jednoho jediného důvodu – aby měl Zdeněk kde vyrobit svou podle všeho životní zakázku – skleněný sarkofág pro dánskou královskou rodinu. Náš rozhovor tak zákonitě nemohl začít nijak jinak než u tohoto veledíla, pro které jeho autor, přední dánský sochař Bjorn Norgaard hledal výrobce neuvěřitelných dvacet let a na jehož výrobě Zdeněk usilovně pracoval posledních sedm let.

Jak se člověk dostane k tak prestižní zakázce jako je sarkofág pro dánskou královskou rodinu?
Před osmi lety mi můj kamarád Peter Drobny ukázal výkresy a zeptal se, jestli se něco takového dá vyrobit. Řekl jsem jasně, protože jsem netušil, že to budou chtít právě po mně. Původní návrh počítal s tím, že by sarkofág měl vážit celkem osm tun, po mnoha úpravách – hlavně velikostních – se nám podařilo snížit hmotnost na polovinu. Už jsme tady měli náročnější věci na výrobu, ale sarkofág je výjimečný především následným zpracováním, obroušením a pasováním. Všechno musí dokonale sedět. Sarkofág je také jedinečný, co se týká prestiže a rozsahu zakázky. Stačí, aby se kousek urazil a celé se to musí vyrábět znovu, což je malinko adrenalin. (Jedinečnost celého projektu je dobře patrná i z teaseru k dokumentárnímu filmu, který připravují Pavel Štingl a Miroslav Janek – pozn. red.)

Při výrobě sarkofágu se mohla naplno využít světově jedinečná technologie tavené skleněné plastiky, která používali už Egypťané, Féničané a Peršané 400 let př. Kr. a kterou v novodobých dějinách přivedlo k dokonalosti právě zde slavné duo Libenský a Brychtová. Stanislav Libenský, tvůj někdejší profesor z UMPRUM, byl také ten, kdo ti v roce 1994 zavolal, jestli by se nechtěl ujmout zdejší továrny v Pelechově, která byla tehdy těsně před krachem. Co přimělo v té době už renomovaného umělce z Prahy, aby tam všeho nechal, odešel do Pelechova a pustil se do takového dobrodružství s nejistým koncem?
Bylo mi tehdy 38 a podle mě je to přesně ten věk, kdy máš ještě poslední šanci něco pořádnýho dokázat, abys neskončil jako zamindrákovanej vůl. Ten rozdíl mezi lidmi, kteří to udělali a kteří ne, vidím kolem sebe každý den. Ale na druhou stranu je potřeba říct, že prvních deset let jsem si skoro každej den rval vlasy a říkal si, že jsem úplnej idiot, že jsem do toho šel. Seděli jsme tady v té místnosti s Oldou (Oldřich Plíva, další významný český sklářský výtvarník, byl v prvních letech Zdeňkovým společníkem – pozn. red.) a hypnotizovali telefon, aby nám někdo zavolal s objednávkou. Zašlo tak daleko, že jsme neměli peníze ani na papíry do tiskárny. Neuměli jsme jednat s lidma, motivovat zaměstnance, prostě hrůza. Pak ale přišly první zakázky ze zahraničí a začalo se to pomalu obracet k lepšímu.

Myslím, že ty tvoje první nelehké roky v Pelechově se přesně kryjí z dobou, která tvoji dceru Elišku inspirovala k vytvoření její chlebové šperkařské kolekce. Když jsem s ní dělal rozhovor, vzpomínala, jak tehdy poměrně často jedli jen chleba s chlebem.
Eliška má sklony občas přehánět, zase tak fatální to nebylo, ale je pravda, že dvakrát veselý to tehdy nebylo. Kdyby člověk věděl, že to za deset let pomine a potom to bude dobrý, tak člověk zatne zub a dá to, ale takhle nikdo nevěděl, kdy a jestli vůbec se to zlepší. Ale nakonec to dopadlo dobře, a tak můžu být dneska docela spokojenej.

Umělcům se často vyčítá, že jsou nepraktičtí a nedokáží uživit sami sebe natož své okolí. Že prostě nemůže fungovat spojení umělec a podnikatel v jedné osobě. Tvůj příběh ale ukazuje, že to možné je. Je to jen výjimka, která potvrzuje pravidlo?
Obávám se, že jo. Lidí, který na sebe vzali tohle břemeno, jako třeba Belda nebo Daniel Piršč, je u nás strašně málo. Mnohem víc je designérů, kteří experimentují za cizí prachy. Ale není to nic proti ničemu, každý ať dělá to, co mu vyhovuje. Mě na podnikání nejvíc baví to, že můžu být neustále ve styku s lidma. Užívám si to stejně, jako když hrajeme s MTO v nějakým malým klubu (Malý Taneční Orchestr – hodně netradiční hudební uskupení, ve kterém kromě Zdeňka hrají třeba také František Skála, Tomáš Hanák nebo Aleš Najbrt – pozn. red.). Lidi tam máš hned před sebou a je tam pokaždé skvělá atmosféra. Na rozdíl od velkých festivalů, kde je před pódiem patnáctimetrová bariéra a lidem ani nevidíš do očí. Navíc ta první řada je vždycky úplně pod obraz, takže chybí jakýkoli kontakt.

Kromě skla, podnikání, hudby jsi se společně několik let také věnoval pořádání večerů Pecha Kucha, kde se po celém světě setkávají diváci s předními architekty, designéry, grafiky, výtvarnými umělci a dalšími zajímavými osobnostmi a v krátkých prezentacích jim předávají své zkušenosti. Ty v Železném Brodě měly naprosto jedinečnou, místy až elektrizující atmosféru. Proč už je neděláte?
Bylo to strašně náročný. Skončila jedna a další den jsme začali plánovat další. Původně jsme si řekli, že zkusíme udělat čtyři a uvidíme. Nakonec jich bylo dvacet, ale pak už jsme fakt nemohli. Navíc to bylo naprosto nevýdělečný. Málokdo ví, že by se za licenci mělo platit, byli jsme jedni z mála, kdo tak párkrát i udělal, ale finančně to bylo také hodně náročný. Když pořádáš Pecha Kucha v Německu nebo Švédsku, můžeš na tom i celkem vydělat, což ale není možné v našich podmínkách. Vlastníci licence Astrid Kleinová a Mark Dytham tušili, že to u nás není tak jednoduché jako ve vyspělých zemích, ale i tak se jim občas něco jen těžko vysvětlovalo, třeba když nám říkali, že bude úplně stačit, když jim z každého prodaného piva budeme posílat jeden dolar… Ale zpětně mám radost z toho, že se nám podařilo dlouho dobu pořádat akce, na které jezdili lidi až z Prahy a říkali, že jsou nejhezčí v republice.

Další oblastí, ve které se hodně angažuješ, je politický život v Železném Brodě, kde už druhé volební období sedíš v tamním zastupitelstvu. Jaké to je?
První čtyři roky jsem byl členem vládnoucí koalice, teď jsem pro změnu v opozici, takže jsem si vyzkoušel obě role a myslím, že jsem si svoje splnil, takže letos na podzim už kandidovat nebudu. Ale myslím, že od určitýho stupně IQ by měla být lidská povinnost starat se o své okolí, takže bych uvítal, kdyby se do politiky aktivně zapojovalo mnohem víc schopných lidí. Co mi na současné politice u nás chybí, já jakákoli vize. Přežívá se tady jen od jednoho volebního období ke druhému. Chybí také jakákoli kontinuita. Co jedna strana vymyslí, opozice po svém nástupu ihned zavrhne, často jen proto, že to vymyslel ten druhý. V Dánsku jsme se jednou byli podívat v jednací místnosti jedné tamní municipality a viděli tam taky piano a na každém hlasovacím stolku zpěvníček. Každé zastupitelstvo tam začíná tím, že si tam všichni společně zazpívají několik písniček. Dokážeš si představit, že by něco takového mohlo někdy existovat u nás?!

Haha. To vážně ne. Ale kdo ví, třeba se toho jednou dočkáme. Čeho se ale dočkáme už hodně brzy, je tvoje výstava v Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, která začne už v polovině května. Na co se můžeme těšit?
Jednak na moje mísy a větší skleněné tvary a pak taky na optické reliéfy. A hlavně na to, že to bude vůbec moje první samostatná výstava v tomto regionu. Popravdě řečeno, vystavovat mě moc nebaví, protože v naší zemi naprosto stagnuje trh s uměním. Část společnosti se tváří, že ráda vystavuje a ta druhá předstírá, že se na to ráda kouká. Ale to žádného umělce neuživí. I když kreslíš jen obrazy, není to nic levnýho. A když se musíš starat o nějaký hladový krky, platit nájem, složenky, rychle tě přejde humor. Nemluvě o tom, že se nikdo ani nenamáhá ti říct, hele je to pěkný, povedlo se ti to nebo nestojí to za nic. Žádná reakce. Jako by nic ani neproběhlo.

To vypadá na hodně pesimistický závěr, ale kdo Zdeňka zná, ví, že se ničím zrovna dvakrát moc nestresuje. „Nemá cenu se čímkoli frustrovat, všechno totiž nakonec dopadne jinak. Nejdůležitější je zdraví, aby člověk měl sílu dělat co nejdýl to, co ho baví.“ Všechno to Zdeňkovi samozřejmě přeju a jako bonus taky to, aby nadcházející výstava předčila jeho očekávání. Nám ostatním to přát nemusím, my už to víme teď.

Zdeněk Lhotský, 17. května – 30. září, Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou.