Za humny je drak

Minulý týden skončil na ČT art britsko-americký osmidílný hudební dokument Soundbreaking. Když pominu hodně hloupý český název Jak se kalila hudba, bylo to absolutně to nejlepší, co jsem za poslední dobu v televizi viděl. V archivu České televize jsou stále ještě k vidění poslední dva díly, takže pokud máte jen trochu rádi hudbu, určitě se na ně co nejdřív podívejte, uvidíte, že nebudete litovat. Jen tak mimochodem – dokážete si představit, že by podobný dokument odvysílala nějaká naše komerční televize? To až vám někdo zase bude tvrdit, že veřejnoprávní média jsou přežitek a zbytečné utrácení peněz daňových poplatníků. Během sledování všech dílů jsem si stačil uvědomit spoustu věcí a taky najít pro sebe odpovědi na do té doby nezodpovězené otázky. Rozhodně se neodvažuju tvrdit, že by to měla být nějaká obecně platná pravidla, ale mně samotnému to dává smysl. To, co mi vždy vrtalo hlavou, bylo, jak je možné, že se žádnému českému interpretovi nikdy nepodařilo pořádně uspět v zahraničí a proč se u nás nikdy úspěšně neuchytily hudební styly jako třeba disco, house nebo techno. Jasně, hodně se toho dát svést na železnou oponu, ale ta už téměř třicet let nestojí a vše s naší hudební scénou zůstává při starém. Jak je možné, že jinde to jde a u nás ne? Co jiné země mají a nám chybí? Odpověď je pro mě díky seriálu Soundbreaking už jednoduchá. Silné menšiny. Národnostní, etnické, sexuální – všechny z nich byly vždy v naší společnosti na okraji našeho zájmu. V lepším případě. Ale v drtivé většině případů to byly právě menšiny a jejich vliv na kulturu většinové společnosti, kdo stál u zrodu nových hudebních stylů. Rap, disco, house, techno – ani jeden z těchto žánrů by nikdy nevznikl nebýt právě menšin. Co s tím? Obávám se, že ještě hodně dlouho nebude naše společnost v tomto ohledu jakéhokoli pokroku schopna. Pro většinu z nás je totiž za humny ještě stále drak.