Za hranice všedních dní

Minulý čtvrtek se mé ženě udělalo v práci tak špatně, že se necítila ani na to dojet autem domů, a tak zavolala své mamince, jestli by ji nemohla odvézt svým autem. Naše auto tam tak zůstalo a bylo potřeba ho dostat co nejdřív domů. Na tom by nebylo zas tak nic mimořádného, kdyby má žena nepracovala v Průmyslové zóně JIH. Pěšky se mi zrovna moc jít nechtělo, je to přece jen trochu z ruky, a tak jsem se podíval, jestli tam jede nějaký autobus. Jel. 22. Odjezd 21:50 z Fügnerky. Výprava za hranice všedních dní mohla začít. První věc, která mě na Liberci asi nikdy nepřestane šokovat, jak je jeho centrum neuvěřitelně vylidněné. Ani čtvrteční noc nebyla žádnou výjimkou. Došel jsem si dát kebab (tentokrát ještě horší než obyčejně, a to už jsem zvyklý v tomto ohledu téměř na všechno) a čekal na autobus. Přijel. Jeli jsme v něm celkem tři a všichni ostatní cestující vystoupili kdesi v husté tmě zahaleném Františkově. Píšu kdesi, protože za těch pět let, co v Liberci bydlím, se mi ještě nepodařilo tuhle část města za nádražím pořádně prozkoumat. Cesta autobusem nebrala konce a já už si začínal myslet, že ani řidič se tady moc nevyzná. Najednou jsme ale vyjeli z tmy a samoty a ocitli se v úplně jiném světě. Kdyby vás zajímalo, kde to v Liberci v noci žije, jeďte se podívat do Průmyslové zóny JIH. Tolik lidí v Liberci na jednom místě jsem ještě nikdy neviděl a už vůbec ne v noci. Další věc, která mě dostala, byla, kolik jsem tam slyšel cizích jazyků. Doslova Babylon národů! Všichni, co bijí na poplach před přílivem migrantů, by se Průmyslové zóně JIH měli vyhnout velkým obloukem, jejich národovecké srdíčko by to nemuselo vydržet. Jen těch autobusů z různých koutů Polska kolik bylo! Příjemně šokován z objevení nového multikulturního světa plného života jsem nasedl do našeho auta a cestou domů si uvědomil, že to s námi ještě zdaleka není tak špatné, jak by se možná mohlo zdát podle výsledků nedávných parlamentních voleb. Tak snad se moc nepletu.

Petr Vondřich