Vox populi, vox Dei

Nevím, jestli to platí i dnes, ale koncem devadesátých let se o žurnalistice na Univerzitě Karlově říkalo, že nejtěžší je se na ni dostat a potom otevřít hlavní dveře budovy, které byly hodně těžké. Což mohu potvrdit, protože jen díky tomu může mít i někdo jako já akademické vzdělání. Víc ale než titul, který ostatně dnes má díky nárůstu soukromých vysokých škol snad i váš pes, pro mě znamenalo na té škole být. Potkat se tam se spoustou zajímavých spolužáků a profesorů, ale co hlavně, dozvědět se a uvědomit si (což není to samé) hodně důležitých věcí. Jednou z nich bylo třeba to, že nemám vytvárné dílo hodnotit nebo snad dokonce rovnou odsuzovat podle toho, jestli se mi líbí, nelíbí nebo mě pobuřuje. Už si nevzpomínám, jak se ten předmět jmenoval ani kdo nám přednášel, ale každou hodinu nám ta paní vyprávěla o jednom jediném obrazu. V jaké době vznikal, v jakých životních podmínkách pro autora i pro společnost, jakou techniku autor pro jeho malbu zvolil a proč, co v té době vytvářeli ostatní autoři, jak dílo přijala veřejnost, jaká ta společnost tehdy byla, jak obraz následně celou společnost změnil, jaké životní konvence nebo dokonce tabu obraz změnil. Od té doby už chápu, proč se v galerii vydrží lidé dívat na nějaký obraz celé hodiny. Taky už jsem si moc dobře vědom toho, že než nějaké dílo začnu hodnotit, musím se nejdřív detailně seznámit s pozadím jeho vzniku. Jako BBC, která o příbězích zásadních obrazů natočila celý dokumentární seriál Soukromí mistrovského díla, kde každému takovému obrazu věnovala padesát minut. Hodnotit jakékoli umělecké dílo bychom měli zkrátka stejně opatrně, jako třeba vývoj nového léku nebo stavbu urychlovače částic. Pokud bychom se to naučili, v Praze na Letné mohla už dávno stát Kaplického Chobotnice a v Liberci jsme se mohli třeba radovat ze zajímavé a přínosné výstavy ve vitrínkách Kina Varšava.

Petr Vondřich