Viva la Azyl!

Taky jste se dočetli o tom, že Spolku Na Ladech se nelíbí zahrádka pivního baru Azyl a hodlá ji proměnit v komunitní zahradu? Přemýšlel jsem, co k tomu napsat a pak jsem si vzpomněl na Manifest hezkých lidí z knihy Konec punku v Helsinkách od Jaroslava Rudiše. V tu chvíli mi bylo jasné, že nic lepšího nevymyslím. Tady je z něho pár vět: „… tak sou teď tady, furt přibejvaj a berou ti tvý město, tvoji čtvrť, tvou ulici, tvý domy, jasně, že to není tvoje město, ani čtvrť, ani ulice a ani tvý domy, že to všechno patří všem, ale to si právě tyhle hezký lidi neuvědomujou, protože oni to všem berou a dělaj si to jen pro sebe, kupujou starý činžáky a předělávaj je na fungl nový a hezký a pak starý lidi a jiný lidi a taky lidi jako ty se kvůli nim musej stěhovat jinam, protože oni tě mezi sebou nechtěj, musíš třeba do paneláků a to tě sere, protože ti najednou tvých lidí a taky těch strejdů a tet v teplácích a zástěrách přijde líto, i když jinak nejseš moc sentimentální a užila sis s nima taky faking hel a o big láf se mezi váma teda rozhodně nikdy moc mluvit nedalo, protože oni tě taky úplně nechápou, ale hezký lidi si dělaj, co chtěj, jasný, ty si taky chceš dělat, co chceš, a že to taky děláš, ale víš, že v tom je přece jenom jistej rozdíl, protože ty bys je klidně nechala bejt, kdyby oni nechali bejt tebe, ale to oni neudělaj, oni ti nic nedovolej a chtěj jenom, abys z jejich ulice vypadla, abys tam nesmrděla, aby to tam měli hezký a jen sami pro sebe, že jediná šance tam zůstat je bejt jako oni a mít na to prachy, ale ty nikdy nechceš bejt jako oni, protože to by ses jednou ráno sjela v zrcadle a musela by ses na fleku poblít, nechceš chodit do jejich skleněnejch kanceláří, nechceš nosit vyfikaný kostýmky, nechceš volit jejich kámoše vylízaný politiky, co dřív možná taky byli punk a vzdor, ale teď sou sami pro sebe a všichni proti tobě…“

Petr Vondřich