Válka je vůl

Do Rovenska pod Troskami jsem k dědovi a babičce jezdil na chatu už od svého dětství. Vždycky vlakem, takže samozřejmě mi v paměti navždy zůstane ten podivný železniční manévr na nádraží v Turnově, kdy každý vlak, který jede směrem na Hradec Králové, se rozjede nejdřív směrem na Železný Brod, aby se k úlevě všech cestujících po chvíli zastavil, vrátil se zpátky na nádraží a potom zase rozjel, teď už správným směrem. Nevím, jestli to takhle probíhá i dnes, pokud ano, rozhodně doporučuju zažít. Taky si pamatuju, jak jsme v Rovensku chodili na tamní koupaliště. Bylo tam vždycky strašně moc ovádů, takže upozornění Potop se, máš na hlavě hovado zaznívalo téměř nepřetržitě. Na tom samém místě dopadlo v lednu 1943 gestapo parašutisty z paradesantního výsadku Operace Antimony, kteří byli v říjnu 1942 vysláni z Anglie, aby v tehdejším protektorátu obnovili spojení mezi domácím odbojem a exilem. Oba parašutisté na místě zemřeli po pozření kyanidu. V době mého dětství, tedy před rokem 1989, se o této tragické události příliš nemluvilo. A pokud ano, tak jen zběžně – existence československého odboje na Západě nebylo něco, o čem by chtěl tehdejší režim příliš dávat vědět. V Rovensku se ale v souvislosti s II. světovou válkou přihodila ještě jedna tragédie, o které se mlčelo i dlouhá léta po sametové revoluci. 10. května 1945 tam bylo zastřeleno 365 německých civilistů, odzbrojených vojáků, žen a dětí. Nechci se teď tady pouštět do debat na téma, kdo si první začal a kdo si co zasloužil. Rád bych upozornil na jiné věci. Třeba na to, jak moc si vážím toho, že můžu žít v době, kdy každý může svobodně mluvit a psát o čem chce. O to víc bychom si měli dát pozor na ty, kteří se nám v tom pod různými záminkami snaží opět bránit. A pak bych vám ještě chtěl říct, že ve válce nevyhrává nikdo. Nezapomínejme na to.