Uvolněte místa starším!

Bylo mi jasné, že jednou ta chvíle musela přijít, ale takhle brzy? Stalo se to, když jsem minulý týden nastoupil do tramvaje. “Pojďte si sednout,” podíval se na mě lehce lítostivě jeden kluk a mně ztuhla krev v žilách. Ještě jsem mu stačil rychle říct, děláš si legraci? ale hned potom jsem upadl do těžké deprese. Tak a je to tady. Pro mladé lidi jsem oficiálně starý. Ale nevím, čemu se divím, první náznaky přišly už dávno předtím. Jako třeba když jsem někomu mladšímu nabídl tykání (už to je na pováženou!) a on mi asi ještě další měsíc nepřestával vykat. Nebo když mi kamarád Péťa jednou řekl, že se jeho mámě líbí můj blog. V duchu jsem se podivil, že mám čtenáře i mezi staršími generacemi a bezelstně a s ne moc skrývaným pohrdáním v hlase se ho zeptal: Kolik je mámě? “42,” řekl Péťa a o mě se začaly pokoušet mrákoty. Nebo když mi kamarádka Lenny vyprávěla o svých rodičích, jak si chodí neradi někam sednout do restaurace nebo do kavárny. To se nemůžeš divit, u těchhle starších generací je to celkem normální, pokoušel jsem se najít pochopení pro její rodiče. No, kolik jim je? “45.” Další rána. Když vám tady tak sepisuju své nedávné nemilosrdné konfrontace se svým věkem, začínám si uvědomovat, že to, že mě někdo chtěl pustit v tramvaji, mě vlastně vůbec nemělo překvapit. Co teď? Mám se začít chovat jako většina mých vrstevníků? Zvolit si nějaké usedlé zaměstnání, pomalu se nechat obrůst mechem, začít jezdit na kole, sbírat houby a pořídit si psa? Podívat se pravdě do tváře a přestat se chovat jako Jiří Korn, který si o sobě ještě ve svých 65 letech myslel, jak je stále minimálně duchem mlád a jak drží prst na tepu doby a přitom byl všem jen k smíchu? Přestat se pohybovat mezi dvacetiletými známými a okamžitě se přesunout mezi své vrstevníky? Začít psát v *tichu už jen o přírodě? Ne! Nic z toho se rozhodně udělat nechystám. Minimálně proto, že jsem si zároveň totiž vzpomněl na spoustu lidí, kteří jsou o mnoho let starší než já (i takoví se kupodivu ještě najdou) a přitom vůbec nevypadají trapně a jsou neustále plní progresivních nápadů a mladí duchem. Takže díky, ale ještě bych rád docela dlouhou chvíli postál.

Petr Vondřich