Utíkej! Jan Vondrák

Ať se vám to líbí nebo ne, kdo dnes neběhá, jako by nebyl. Takže je jasné, že se tento fenomén musel na stránkách *ticha dřív nebo později objevit. Ale v jaké podobě? Běhat se dá všelijak. Mně nejvíc baví běhání ve stylu Miloslava Nevrlého, kdy si neměříte čas a počet spálených kalorií, ale co možná nejintenzivněji vnímáte krajinu kolem sebe, až se stanete její nedílnou součástí. V nové rubrice Utíkej! vám tak budu představovat ty, o kterých vím, že běh vnímají podobně a zároveň je požádám, aby vám prozradili svou oblíbenou běžeckou trasu.

Rubriky o běhání s přívlastkem nemůžeme začít nikým jiným než Honzou Vondrákem, duchovním otcem tak trochu jiných závodů Divočina, kde běh je vlastně až na druhém místě. Stačí se zúčastnit nejpopulárnějšího z nich, Noční divočiny, a hned pochopíte, o čem mluvím. Nebo znáte snad nějaký jiný závod, kde by se startovalo přímo z vlaku, kde byste se ve tmě, v zimě, ve sněhu a ledu drápali až na vrchol Ořešníku a aby toho nebylo málo, tak kde se musí ti, kdo chtějí vyhrát, vykoupat v mrazivých vodách přehrady na Černé Nise. To nejsou zrovna zážitky, které by vyhledávali klasičtí salónní běžci.

„Divočina vznikla tak, že už nás přestaly bavit takový ty klasický závody, kde je spousta lidí, kde se za všechno musí platit a kde organizace za nic nestojí,“ popisuje důvody vzniku Honza, kterého v Liberci všichni znají jako otce zakladatele architektonického studia Mjölk. „Tak jsme si řekli, že uděláme závody pro pár lidí, kde se nebude platit nic a kde i ubytování bude zadarmo.“ A jak řekli, tak i udělali. Vůbec první závod Divočiny byl přeběh Jizerských hor s cílem v polské osadě Orle, kde na všechny účastníky čekalo tamní vyhlášené pohoštění a ubytování. Divočina od té doby zavítala už do mnoha koutů republiky (Krkonoše, Šumava, Brdy, Lužické hory, Vysočina) a jednou se podívala i za hranice (Tatry). „Snažím se vybírat místa, která jsou zajímavá, kde jsem ještě nebyl a která bych chtěl vidět,“ popisuje postup při výběru míst Honza.

Hlavní kouzlo závodů Divočiny ale spočívá v jejich intimitě. „Je to skvělej pocit běžet sám nebo jen s několika málo lidma krajinou,“ říká Honza. „Cítím se při tom svobodně a nejvíc si při tom odpočinu. Dřív jsem měl ambici závody vyhrávat nebo se dobře umísit, teď je pro mě nejdůležitější samotný zážitek z běhu. Už se nestresuju tím, že skončím až někde uprostřed.“ Při těchto slovech si vybavím ztrhané obličeje běžců, které potkávám každý den kolem sebe a nějak si nedokážu představit, jak si člověk může při běhu odpočinout. Tajemství šťastného běhu není ale žádným tajemstvím. „Čím víc běháš, tím víc si to užíváš,“ nemusí nic prozrazovat Honza. „Když mám naběháno a běžím 30 km, tak se nemusím soustředit na to, že už nemůžu nebo že jsem zadejchanej, ale můžu se v klidu dívat kolem sebe a zažít tak spoustu věcí, které většina lidí nevnímá.

Po tom, co mi Honza dovypráví svou příhodu z dálkového závodu na 320 km (!) už vím, že při běhání nemusí zůstat jen u dívání. „Vymysleli jsme strategii, že nebudeme spát na prvním checkpointu, poběžíme dál, získáme tak náskok a potom se někde v klidu vyspíme,“ vypráví Honza svou spirituální běžeckou příhodu. „Asi jsme to trochu ale přehnali, protože jsme druhý den najednou začali všude kolem nás vidět zelené, svítící hady. Vrchol všeho byl, když jsme před námi uviděli čtyři postavy a až po hodně dlouhé době zjistili, že to jsou jen naše stíny.“ Kdo říkal, že běhání je nuda?

Když jsme s Honzou vybírali jeho oblíbený okruh, připadalo v úvahu hned několik variant, nakonec ale zvítězil ten, kterému Honza říká Koupací – kolem přehrady na Černé Nise. „Chodím sem běhat hlavně v létě, kdy se tady dá krásně koupat. Trať není moc těžká, takže si ji v klidu můžu jít zaběhat i ráno před prací a nemusím mít strach, že bych se odrovnal. Jediný trochu nepříjemný úsek je stoupání k Červenkově kříži, ale není to nic dramatického.“ Koupací okruh neztrácí pro Honzu svůj význam ani v jiných ročních obdobích, ale to už dobře víme z plavecké vložky během Noční divočiny. Tak jako jiné okruhy, i ten kolem Černé Nisy plánuje Honza tak, aby s sebou nepotřeboval brát žádné vybavení. „Snažím se, abych každých 10 km byla na okruhu nějaká studánka. Tím pádem s sebou nemusím tahat žádnou láhev s vodou nebo batoh.“

Honza se snaží chodit běhat třikrát týdně a jako každý běžec samouk věří, že správná technika běhu přichází s počtem naběhaných kilometrů, i když se mu kamarádi smějí, že běhá už od začátku, jako kdyby měl umřít. „Myslím, že je to stejné jako s plaváním, které jsem dřív závodně dělal,“ obhajuje Honza svůj optimismus. „Když hodně plaveš, tak postupem času začínáš cítit vodu, kdy každý prst cítí, kde a jak nejlépe zabírá. U běhání je to stejné. Jen doufám, že za deset roku budu díky té své podivné technice ještě chodit,“ doufá s úsměvem Honza, ale vzápětí se uklidňuje vzpomínkou na Zátopka, který „měl taky šílenej styl“. Přesně tak. A když nemůžeš, tak přidej!

Koupací okruh Honzy Vondráka: Bedřichovské sedlo (Maliník) – Přehrada na Černé Nise – Stammelův kříž – Závory – Za přehradou – Přehrada na Černé Nise – Bedřichovské sedlo (Maliník), 11,3 km.