Ústí nad Labem

Ústí je český Rio. Next big thing. Jen to ještě nikdo neví. Včetně jeho vedení a většiny obyvatel, kteří by odtud nejradši hned utekli. Zbláznil jsem se? Ne. Jen jsem tam byl dva dny a potkal lidi, díky kterým se Ústí pomalu ale jistě začíná zvedat z popela a jednou z něho bude místo, kde bude každý chtít žít. Sky is the limit!

Ústí smrdí. Hodně. Zjistím to krátce po svém příjezdu na Střekově, o kterém jsem si původně myslel, že je to ta hezčí část Ústí. Ale zdejší obří tovární komplex Setuza (Schicht, Rynoltice, Elida Girl, mýdlo s jelenem, Pitr – google it) mě velice rychle vyvádí z omylu. Smrad je takový, že mi regulérně natahuje. Stejně na tom je i můj průvodce Jirka Dvořák, který kromě toho, že se mi bude následující dva dny věnovat, taky skvěle fotí, točí super videa a učí na zdejší univerzitě. „Takhle moc to tady většinou už nesmrdí,“ říká. Nicméně moje iluze klidného a čistého Střekova bere okamžitě za své a připadám si jako někde v Ocelovém městě. Jak jsem mohl být tak naivní?

Mohl. Protože až do té doby jsem znal Střekov podle lidí a míst, které tam sídlí. Činoherní studio (Bartoška, Suchařípa, Roden, Chýlková, Klub rváčů, krize), Galerie Deska (bývalé veřejné záchodky), Michaela Spružinová (Herpés/vitrínky, Kino Varšava, zákaz, Primeros), kontejnerový bar Box na Nábřeží, Střekovské matky nebo kavárna U řezníka. Kdokoli a cokoli z toho by pro kulturní a společenský život každého města znamenalo obrovskou vzpruhu. Na Střekově, kde tohle všechno mají najednou, se tak může zdát, že pláž je tam pod dlažbou hodně hluboko. Stačí se ale vrátit zpátky k Labi a brzy zjistíte, že dokonce i v tomto případě platí, že řeka čaruje.

Nemůžu si pomoct, ale jsem přesvědčený o tom, že každé pořádné město by mělo mít i pořádnou řeku. Což je bohužel přesně to, o čem si v Liberci a Jablonci můžeme nechat jen zdát. A je tady tak první věc, kterou můžeme Ústí jen závidět. Labe. A pokud se jako já původně chcete utěšit tím, že to je jen stoka a že se v něm stejně nedá koupat, rychle vás vyvedu z omylu. Dá. Radši teda ještě před tím, než se do Labe vlévá Bílina, ale dá. Potvrzuje mi to i jedna ze Střekovských matek, Kateřina Chalašová, která nejen, že se v Labi pravidelně koupe, ale společně se svými kolegyněmi a dalšími tamními patrioty má velkou zásluhu na tom, že se Střekov začíná mít čile k světu.

Nenechte se zmást názvem, Střekovské matky své okolí zvelebují zásadně příjemnými a pohodovými akcemi jako jsou třeba Zažít Střekov jinak, Činoherácký adventní bazar, bleší trh nebo Nábřeží žije. O tom, že v tomto případě zdání víc než klame svědčí i historka, kterou se o pár dní později dočtu z Katčina Facebooku: „Takový ty páteční večery a sobotní rána, kdy jdete ve tři ráno z akce, ale ne zavěšený do kluka, ale zavěšený do o generaci mladší bývalé studentky, která vám šeptá do ucha: ‚Káťo, až budu po dvou dětech, chtěla bych vypadat jako ty.‘“ Myslím, že by se Střeko-matky měly regulérně přejmenovat 😉 Ať už to ale s jejich názvem dopadne jakkoli, cíl zůstává stejný – proměnit pravý břeh Labe v místo, odkud už nebudete chtít co nejdřív zmizet, ale naopak tam strávíte každou svou volnou chvilku.

Zpátky do Ústí se s Jirkou vracíme přes most Edvarda Beneše, který nacisté na konci války chtěli odpálit, ale díky německému vojákovi Josefu Patzovi, který výbušniny na poslední chvíli odstranil, se tak nestalo. Ze stejného mostu házely o dva měsíce později české revoluční gardy tehdejší německé obyvatele do Labe, kde po nich ještě střílely. Počet mrtvých se odhaduje na 80-100 lidí. Záminkou k Ústeckému masakru se stala série výbuchů v muničním skladu v nedalekém Krásném Březně, které si vyžádaly 27 mrtvých a desítky raněných. Most Edvarda Beneše je ale také prvním místem, kde se setkávám s výstavním projektem Monumentální topografie, který realizovala Fakulta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (uff…) u příležitosti 25. výročí svého založení.

O tom, že projekt Monumentální topografie je skutečně monumentální, se následně budu mít možnost přesvědčovat téměř na každém kroku. Monumentální je ostatně také vliv, jaký má tamní univerzita na podobu kulturního a společenského dění v Ústí. Jaký to rozdíl oproti Liberci… Připomenu si to hned vzápětí, když se mě Jirka zeptá, jestli jsem si pořádně prohlédl výlohu herny v centru. Tázavě se na něj podívám, pak otočím hlavu k výloze a nevěřím svým očím. To, co vypadá jako klasický hrací automat, je další instalace projektu Monumentální typografie, v tomto případě od Pavla Mrkuse. Jen místo citronů, pomerančů a třešní se točí loga politických stran! Geniální! Už nic jiného bych v Ústí vidět nemusel. Ale náš trip zdaleka ještě nekončí.

Na další obdivuhodné počiny projektu, který naprosto jedinečným způsobem reflektuje ústeckou minulost i současnost, jsme narazili přímo v areálu univerzity. Ať už je to série velkých plakátů Ilony Németh s nápisy Když vraždili Židy, mlčel jsem. Když mlátili Romy, mlčel jsem. Když odmítali uprchlíky, mlčel jsem. Plakáty byly vylepeny také na mnoha jiných místech v Ústí, odkud ale často velice záhy zmizely. Na plotě univerzity mě potom hodně zaujal billboard Jiřího Bartoše, který se nechal inspirovat a o zásadní události dějin 20. století dále rozvíjí příběh monumentální mozaiky, kterou komunisté nechali v 80. letech umístit na tehdejší budovu Krajského národního výboru.

Na univerzitě jsem objevil ještě další věc. Všude kolem Ústí jsou hory. A ať už se jedná o Krušné hory, České středohoří nebo České Švýcarsko, pokaždé jde o nebývalé přírodní krásy, které by vás v souvislosti s Ústím asi jen hned tak nenapadly. Nebo aspoň teda mě ne. A věřte nebo ne, Ústí má také svůj Ještěd. Jmenuje se Vysoký Ostrý a je stejně majestátní. Jen na něj nevede lanovka a na vrcholu nestojí Hubáčkův vysílač. Zato ale o něm legendární ústecká kapela Houpací koně složila krásnou, šestiminutovou stejnojmennou písničku, kterou si notuju neustále od chvíle, co jsem se vrátil z Ústí. „Zlato ty nespíš, řek, z pokoje vplujem na druhý břeh. Na Vysoký Ostrý, za oknem Vysoký Ostrý…“

Hned pod univerzitou je restaurace Resslovka nebo taky hospoda Na růžku – tenhle název jí sluší víc a navíc mnohem líp vypovídá o tom, co vás tam čeká. Je to klasická hospoda se stolem před výčepem pro štamgasty s jen těžko napodobitelnou atmosférou, kterou tvoří mix místních se študáky, charizmatická majitelka Eva a Březňák dvanáctka (to už se teď vlastně neříká) za nádherných 25 Kč. Mimochodem, tenhle pivovar z nedalekého Velkého Března už deset let vlastní Heineken. Tak snad z něho nakonec neudělá další mezinárodní pivo v nekonečné řadě. Jirka udělá pár fotek a za odměnu dostaneme husu – je 11. listopadu, a i Na růžku slaví sv. Martina.

Posilněni husou s domácím knedlíkem a červeným zelím a několika březňáky zamíříme do centra všeho ústeckého dění – do Hraničáře. Bývalé kino má hodně podobný osud jako naše Varšava (čtyři roky zavřeno, potom opraveno společnými silami lidí z univerzity a Činoheráku), s tím rozdílem, že v současném Ústí má mnohem důležitější roli, která zcela zásadně ovlivňuje veškeré kulturní, společenské, a dokonce i politické dění ve městě. Myslím, že nebudu moc přehánět, když řeknu, že nebýt Hraničáře, neměl bych tady vlastně o čem psát. A jako by to samo o sobě už nestačilo, ten večer tam Kafka Band představují svou novou desku Amerika, takže další důvod k radosti.

Všechno ale nakonec dopadne tak trochu jinak. V Hraničáři totiž narazím na takovou spoustu zajímavých a kreativních lidí, že místo toho, abych sledoval vyprodaný koncert Kafka Band (sorry, kluci), prosedím celé jejich vystoupení v tamním Café ve Foyer (skvěle vedou holky z BOXu). Kromě architekta a produkčního Hraničáře Tomáše Petermanna a Jiřího Imlaufa, zpěváka skupiny Houpací koně, tam potkám také Jana C. Löbla. Honza navrhuje nejen kostýmy pro divadla v celé republice a vede ateliér oděvního a textilního designu na zdejší univerzitě, ale na svém statku Löblhof (ha!) pořádá také každé léto Umělecké symposium. Jinak zapomenuté místo v Českém středohoří (Staňkovice) tak znovu začíná žít životem, který tam byl k vidění naposledy někdy před válkou.

Při debatách v Hraničáři se poprvé také setkávám s termínem Liberecká pomsta. Když v roce 1960 vznikl sloučením Libereckého a Ústeckého kraje Severočeský kraj, vybrali si tehdy komunisté jako jeho hlavní město místo mnohem většího a významnějšího Liberce právě Ústí. A za odměnu se ho rozhodli celé přebudovat. Po svém. A tak začali bourat, bourat a bourat. A stavět, stavět, stavět. A tak zatímco Liberec měl paradoxně štěstí, že si ho komunisté vůbec nevšímali, Ústí si jejich přízně užívalo bohužel v míře vrchovaté. Často prý za přispění architektů a dalších z Liberce, ale nic konkrétního jsem o tom nenašel. Každopádně mě ale termín Liberecká pomsta velmi pobavil.

Mezi budovy, kterými se komunisté snažili vdechnout Ústí světovost, patří i budova někdejšího krajského výboru KSČ. I když hodně lidí na tu megalomanskou budovu s obří betonovou vanou nadává, mně se líbí a myslím, že Ústí na ni jednou ještě bude pyšné. Tak trochu tragikomické je, že dnes v ní sídlí krajský úřad, který vedou… komunisté. Lepší důkaz o tom, že historie se opakuje ve spirálách byste jen těžko hledali. A aby paradoxů nebylo málo, v areálu tohohle dada komplexu fungoval neuvěřitelných devět let (2006-2015) také legendární klub Mumie, který celou tu dobu vedla neméně legendární postava ústecké scény, Petr Kuneš. O tom, že Petr vše ve zdraví přežil a dál dělá neúnavně z Ústí lepší místo k žití, svědčí milion jeho současných aktivit, které se „překvapivě“ odehrávají zejména v Činoheráku a Hraničáři.

To, čeho Liberec zůstal v architektuře poměrně ušetřen před rokem 1989, začal bohužel naplno dohánět hned po sametové revoluci (Palác Syner, terminál MHD, Babylon). V Ústí to nějakou dobu bylo přesně naopak, a tak tam třeba ještě pořád mají obchodní dům Labe, takového bratrance / sestřenici u nás zbouraného OD Ještěd. A je to super podívaná, nejen kvůli hodně netradičně pojatému hliníkovému plášti od Růženy Žertové zvenku, ale taky kvůli tamní jídelně a restauraci v jednom v posledním patře. Jedna kuchyně, stejné ceny, ale dva různé interiéry. Především restaurace je prostě neopakovatelné 80‘s retro, které funguje jako dokonale spolehlivý stroj času. Nemohl jsem si v tu chvíli nevzpomenout na můj oblíbený seriál Svět pod hlavou, který se z velké části natáčel právě v Ústí. A taky Okres na severu…

Na jídlo, které taky vypadá a chutná, jako z dávných dob, nás do Labe vzal Richard Loskot, jeden z nejvýraznějších českých vizuálních umělců současnosti, několikanásobný finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého a pro nás hlavně absolvent vizuální komunikace na Technické univerzitě v Liberci. Kromě toho, že vytváří jeden vizuální masterpiece za druhým a je předsedou správní rady Hraničáře, dokončil právě s Jitkou Žambochovou a Tomášem Petermannem projekt, který by mohl Ústí posunout zase o pořádný kus dál. Budova kdysi největšího cukrovaru v Čechách, který leží přímo na levém břehu Labe, by se díky němu mohla proměnit v kulturní a společenské centrum, kde se mimo jiné počítá také s hotelem, lávkou pro pěší a cyklisty nebo vlakovou zastávkou přímo u cukrovaru.

Jitka Žambochová stojí také za vznikem obdivuhodné občanské aktivity Re-vize Ústí. Cílem ambiciózního projektu, který vzniká ve spolupráci motivační platformy ID Ústí a můžete hádat dvakrát – Hraničáře, není nic menšího než vytvořit vizi, díky které by se z Ústí stalo atraktivní a prosperující město, ve kterém se jeho obyvatelé už nebudou stydět a bát žít. Na podobnou aktivitu můžeme v Liberci koukat jen s otevřenou pusou a zároveň se sami sebe ptát, proč něco takového už dávno nemáme. Mnohem důležitější je ale naděje, kterou projekt přináší pro samotné Ústí. Je to přesně tak, jak se píše úplně na začátku dokumentu Vize Ústíčka (!), který rekapituluje vše, co Re-vize Ústí udělala v uplynulém roce: „Ústí je v průšvihu. Dá se s tím něco dělat? Jasně! Aktivně to řešit – otevřeně, konstruktivně, odborně, a hlavně nedělat další zbytečné chyby“.

Na samý závěr mého dvoudenního pobytu v Ústí se setkávám s ředitelem tamního městského archivu, Petrem Karlíčkem. Pokud čekáte postaršího pána, který se do mě bude snažit nahustit ústeckou historii v kostce, hluboce se mýlíte. Petrovi je 36 a svým naturelem a vzezřením by se hodil spíš do Hraničáře nebo do Činoheráku, se kterými také hojně a vydatně spolupracuje. Je to taková moderní ústecká verze Miloslava Nevrlého v plné síle a rozpuku, která navíc žije bohatým společenským životem. Kromě práce archiváře se Petr věnuje spoustě dalších aktivit, jako třeba stále populárnějším Hraničářským výpravám, během kterých provází zájemce často zapomenutou krajinou v okolí Ústí. A btw jeho přítelkyně, která kvůli němu vyměnila Ústí za Brno, není nikdo jiný než Lucie Králíková, majitelka toho nejpunkovějšího květinářství na světě – Efemér.

Konec! Zdaleka to není všechno, čím si mě Ústí za ty dva dny získalo, určitě jsem ještě spoustu věcí neviděl, ale myslím, že to nejdůležitější tady je. Ještě jsem vlastně zapomněl na neuvěřitelně levné ceny bydlení (2+1 tam pořídíte už za 700 tisíc!), nekonečně uměleckých galerií (Dům umění, Galerie Emila Filly, Galerie In Vitro, Galerie Směj se), super vtipný fake facebookový profily (Aby ses neposrala, Standa Nývlt, Rambo UnL), kavárny Cafe Max, Špajz a Coffeeup, grill bar Tortuga Bay, vlakové spojení do Prahy, o kterém se nám v Liberci může jen zdát (1 hodina, 8 minut) nebo ústeckého rodáka Heinze Edelmanna, který ilustroval film a desku Yellow Submarine. A ještě taky Ríšův nápad umístit na Mariánskou skálu velký svítící kříž. Potom už konečně každý pochopí, že Ústí je naše Rio.