Ta dnešní mládež!

Tak, a je to tady. Takřka celý svůj život jsem se děsil chvíle, kdy začnu na věci kolem sebe reagovat v duchu oficiálního povzdechu všech starých a současným světem znechucených lidí. A je jedno, jestli ho řeknete nahlas (zdravím název této rubriky) nebo si ho jen myslíte. Vyjde to úplně na stejno. Ať chcete nebo ne, přestáváte rozumět tomuto světu a začíná vám ujíždět vlak. Co se vlastně stalo? Viděl jsem video, na kterém plná hala lidí sleduje s neskrývaným zaujetím dva týmy, které proti sobě hrají počítačovou hru. Byla to střílečka – nebo jak se tomu říká – ve které vyhrává ten, kdo jakýmkoli způsobem zabije co nejvíc lidí kolem sebe. Veškeré dění na monitorech je přenášeno na velkou obrazovku a nadšeně komentováno dvěma moderátory. V nadšeném publiku nechybějí transparenty, takové ty nafukovací plácačky, o kterých stále nevím, jak se jim říká a veškerá další výbava, na kterou jste zvyklí ze sledování klasických sportovních zápasů. Mezi diváky nejsou výjimkou ani šestileté děti, které pozorně sledují, jak je na plátně zabíjen jeden člověk za druhým. Pistolí, samopalem, nožem – co je zrovna po ruce nebo ještě lépe řečeno, na co hráčům zrovna stačí získané body. Koukal jsem na video a nevěřil svým očím. Jak je něco takového možné? Jak to, že na to chodí víc lidí než v Liberci nebo v Jablonci na fotbal? Jak to, že se na to mohou dívat malé děti? Byl jsem šokován a zcela upřímně znechucen. Ta dnešní mládež! Ten dnešní svět! A to jsem ještě něvěděl, že se zcela vážně uvažuje o tom, že hraní počítačových her bude zařazeno na program olympijských her a že třeba ti nejlepší hráči vydělávají stejné peníze jako vrcholoví sportovci. Takže bychom se měli pomalu začít smiřovat s tím, že naše příští Nagano se neodehraje na ledě, ale za obrazovkou monitoru. Je to dobře? Je to špatně? Nevím. Každopádně tomu nerozumím. Stejně, jako staří lidé před téměř třiceti lety nechápali, jak můžu poslouchat techno. Kruh se uzavírá, vítej v klubu!

Petr Vondřich