Sváteční

V sobotu jsme si připomněli 99. výročí vzniku samostatného Československa. Počasí nebylo nic moc, tak jsem se po obědě vypravil s dětmi do botanické zahrady. Potom jsme se chtěli jet ještě podívat na vlakové nádraží na výstavu modelové železnice. Když nám doslova před nosem ujela tramvaj, napadlo mě, že bychom mohli jít pěšky na další zastávku a v muzeu si konečně vyzvednout reprint historické mapy Od Oybinu přes Sněžku, která vyšla u příležitosti výstavy Mapy Jizerských hor. Ještě před vchodem do muzea jsme minuli nenápadnou bustu T. G. Masaryka, která je tak zastrčená, že ani několik čerstvě položených věnců ji na pozornosti nijak zvlášť nepřidá. T.G.M. by si v Liberci zasloužil rozhodně důstojnější místo. “Mapa už není,” oznámila mi paní v pokladně. Už jsem se chystal otočit a jet se podívat na vláčky na nádraží, když si děti všimly vystavených kol a nebylo co řešit. První, co mě příjemně překvapilo, bylo vstupné. Zaplatit dohromady 30 Kč je v porovnání s návštěvou Dinoparku nebo multikina naprosto směšná suma. A co mě překvapilo ze všeho nejvíc, že to v muzeu bavilo i naše děti. A jak! Naprosto nejvíc byly unešené z expozice mechanických hudebních automatů, na které mohly podle libosti hrát, čehož samozřejmě v plné míře využily. Nadšení nemělo přestat, když na nás hned vedle čekal obrovský sál s několika velkými stoly plných papírů, fixů a pastelek. Ráj na zemi. Nikde přitom žádné davy, tedy něco, o čem můžete při návštěvě ZOO nebo Babylonu jen snít. Děti si tak vydržely dlouhou dobu v klidu hrát (zázrak!) a já měl najednou celkem dost času si uvědomit, jak důležitý den si to připomínáme. Také jsem si vzpomněl na pana Nevrlého, který v muzeu několik desítek let pracoval. “Tati, podívej, co jsem nakreslil,” vyrušil mě ze svátečního rozjímání můj pětiletý syn a ukázal mi šedivý obdelník, na kterém byla naše vlajka. Co to je? “Československý netopýr.” Náhoda? Nemyslím si.

Petr Vondřich