Společenstvo Mjölk

Říká se, že každý je nahraditelný, ale popravě řečeno, nevím, jak by vypadal můj a váš život v Liberci, kdyby tady nebyli Mjölk architekti. Myslím, že by nebyl, nebo alespoň ne takový, jak ho známe teď. A to mi kluci říkali, ať nepřeháním.

KI-NO, Vokno, Divočina – to jsou nejzásadnější zářezy, které mají kluci z Mjölku na svém kontě a bez kterých by Liberec byl jen nudné provinční město. Když se kohokoli ve městě zeptáte, čím jsou všechny jejich akce tak mimořádné, tak vám každý bez váhání řekne, že atmosférou, ale hlavně, že jsou to vždy super kalby. Někdy až moc. Zničené kusy nábytku, četné zlomeniny a velmi odřená čela jsou toho nezvratným důkazem.

Mýlil by se ale ten, kdo by si myslel, že jediné, o co Mlíkařům (Mjölk je švédsky mléko, kdybyste to nevěděli a kluci si ho vybrali už na škole, protože prostě dobře zněl) jde, je se jen někde vykalit. Ten hlavní cíl je totiž úplně někde jinde – oživit město, které mají tak moc rádi.

Jejich promítání filmů v Pražské ulici KI-NO je tím nejlepším důkazem. Bývalou hlavní obchodní ulicí Liberce, kde dřív nebylo k hnutí, se dnes jen prohání vítr. Všechno se ale změní na jeden podzimní víkend v roce, kdy se ulice zaplní spoustou lidí, aby se podívali na zajímavé filmy a ochutnali to nejlepší z místní nezávislé gastronomické scény. Pamatuju, jak jsem byl – krátce po svém příchodu do Liberce – na prvním ročníku, viděl kolem sebe tu spoustu zajímavých lidí a říkal si, odkud se vzali? Tady v Liberci. To je další jistota, kterou máte s Mjölk. Chcete poznat ty nejzajímavější lidí z Liberce? Běžte na nějakou jejich akci.

O to smutnější je, že v Liberci nemáme od Mjölk postavený jeden jediný dům. Jejich nedávná neotřelá realizace interiéru Chicago Bar & Grill je určitě super, ale vzhledem k jejich nespornému vlivu na tohle město, taky dost málo. Změní se to někdy? Těžko říct, každopádně Mjölk jsou ready – míč je na druhé straně. “V Liberci chybí vizionáři, kteří by dokázali prosadit zásadní věci. Každý se dnes bojí cokoli udělat,” říká Honza Mach a pokračuje: “Přijde mi, že jsme se ještě nenaučili používat demokracii. Všichni se utápíme v malicherných, nic neřešících, sporech. Rozvoj Liberce by měl probíhat ve vzájemné shodě bez ohledu na to, kdo právě sedí na radnici. Zdejší problém také je, že bohatí lidé se nezapojují do veřejného života. Je jim jedno, co se děje kolem nich. Místo významného regionálního centra tak žijeme v zapšouklém provinčním městečku. Přitom to byli právě velcí podnikatelé, kteří kdysi Liberec postavili.” Neřekl bych to líp.

O tom, jak moc se Mjölk zajímají o dění v Liberci, se přesvědčíte i při jakémkoli rozhovoru s nimi. A nejen, že vám začnou říkat, co je tady štve nebo co by chtěli udělat jinak, ale pro stejné uvažování se snaží získat i vás. “Proč píšeš v *tichu jen o dobrých věcech? Neměl bys psát i o tom, co je tady špatně nebo co tě nebaví?” ptal se mě nedávno Honza Vondrák. Ano, pane. Měl a budu. Už brzy. I když v tomto článku to ještě nebude. Rád bych napsal o něčem, co dělají Mjölk špatně, ale nic mě nenapadá.

Nebo myslíte, že by bylo možné napsat něco špatného třeba o dalším jejich projektu – Divočině? O běžeckých závodech po celé České republice, kde ale o běhání jde až v poslední řadě? Nebo snad znáte nějaký jiný závod, kde by se startovalo přímo z vlaku, kde by po doběhu následovala hned divoká party? Závod, kde byste kromě běhání poznali i to nejzajímavější z místní krajiny? Já ne a pořád přemýšlím, jak to udělat, abych se Divočiny jednou zúčastnil a přežil to ve zdraví.

Po tom všem nemůže být žádným překvapením, když zjistíte, že úplně stejný přístup mají Mjölk k architektuře. Jako u ostatních věcí je pro ně nejdůležitější, aby je práce hlavně bavila a aby ji dělali s lidmi a pro lidi, se kterými si rozumí. “Když stavíš nějaký dům, strávíš na tom spoustu času,” říká Honza Mach. “Tři roky nejsou žádná výjimka. Je to vlastně něco jako partnerský vztah. A pro nás je strašně moc důležitý, abychom si s klientem po celou dobu rozuměli a na konci bylo něco, za co se nebudeme stydět. Když dělá třeba grafik plakát pro někoho, s kým si nepadne do oka, má ho hotový za týden a nějak to přežije. Ale v architektuře trvá všechno mnohem déle a proto je důležitý, aby tyto věci fungovaly. Naštěstí se už pomalu začínáme dostávat do situace, že si můžeme vybírat, s kým budeme dělat a s kým ne”.

Stejným způsobem přistupují Mjölk i k přijímání svých nových kolegů. “S každým, koho k nám vezmeme, si musíme hned rozumět a to nejen pracovně, ale také lidsky. Když společně trávíme tolik času, jinak to ani nejde,” říká Lukáš Holub, poslední ze švédské trojky (vtip!) Mjölk. A to, co by jinde mohlo znít jako fráze, v případě Mjölk platí opravdu všemi deseti. Pracovat v Mjölk, znamená i žít jako Mjölk.

Což vám dojde třeba ve chvíli, kdy s nimi sedíte na společné večeři u otce Honzy Macha, kterému nikdo neřekne jinak než Táta a který nemůže chybět u ničeho, co Mjölk dělají. U velkého stolu se tam společně s Mlíkaři sejdou jejich partneři a pár kamarádů a nad dobrým jídlem a pitím probírají všední i méně všední události. Celé to působí doslova magicky a to říkám s plným vědomím jako někdo, kdo je vůči podobným věcem maximálně skeptický. Tehdy poprvé mě napadl název Společenstvo Mjölk.

Když jsem poprvé zjistil, že se Společenstvo rozhodlo pustit do provozování někdejší kultovní čtyřky Vokno, říkal jsem si, že se zbláznili. Nikdy nic takového přece nedělali. Možná se doopravdy zbláznili, ale každopádně dokázali z Vokna během krátké doby vybudovat široko daleko nejpříjemnější podnik co znám. Tajemství úspěchu? “Brigády na úpravách Vokna, do kterých se zapojila spousta dobrovolníků, většinou studentů, kteří si pak Vokno vzali za své a sami to rozjeli,” prozrazuje Honza Mach. “Dobrá skupina barmanů,” připomene Lukáš. Když se kluků zeptáte, co je vlastně přimělo k tomu, začít provozovat Vokno, zasmějou se a řeknou: “Je přece fajn mít svoji hospodu, ne?”

A já říkám, je fajn mít Mjölk.

www.mjolk.cz