Slušný člověk

Poslední dobou se kolem mě čím dál tím víc začínají objevovat slušní lidé. Co objevovat. Mám pocit, že jsou téměř všude. Ale když o tom tak přemýšlím, není to vlastně vůbec nic divného. Slušní lidé, jejich bohulibé úmysly a starost o blaho druhých nás provázejí odjakživa. Ukázkové příklady najdeme mezi klasickými hrdiny filmového plátna. Třeba takový Armin von der Heide z Údolí včel. Zbožný a asketický rytíř křižáckého řádu, který stejně pevnou morálku vyžaduje a očekává i od svého okolí. Výsledkem je několik mrtvých, včetně zavražděné nevěsty a jeho samotného. A jeden odchod do mužského kláštera jako bonus navíc. „Nebeská, ty si tak zářící, co abych tě taky pověsil mezi ty anděle a všechnu tu krásu,“ říká zasněně při pohledu na svou ženu zaměstnanec krematoria Karel Kopfrkingl ve Spalovači mrtvol. Spořádaný otec rodiny, vzorný zaměstnanec, abstinent a nekuřák, který to se všemi také myslí jen dobře – dokonce se ve svých představách má stát novým dalajlámou, nakonec vyvraždí celou svou rodinu. Slušných lidí ale samozřejmě žije spousta i v běžném životě. Vzpomínám si, jak mi jednou Ivan Rous ze Severočeského muzea v Liberci ukazoval archivní fotografie z alba jakéhosi nacistického dozorce z koncentračního tábora. Byly to samé chvíle klidné a šťastné rodinné pohody, které zaznamenal na svůj fotoaparát hrdý a svědomitý otec. O víkendech. V týdnu si plnil vzorně své pracovní povinnosti v lágru. Jaké to byly si asi dokážete představit. Zkrátka a dobře, nejen na základě těchto tří příkladů vždy zpozorním, když o sobě někdo říká, že je slušný člověk. Taky máte pocit, že poslední dobou přibývá v naší zemi slušných lidí geometrickou řadou? Těch, kteří to s naší společností myslí opravdu a ze srdce dobře a kteří nás chtějí uchránit od všeho špatného a zlého? Mějme se před nimi na pozoru. A to nejen proto, že samochvála smrdí.