Slon v porcelánu

Už je to pár týdnů – ještě předtím, než začal ve velkém odnášet značky ze silnic – co jsem opravdu soucítil s Janem Korytářem. Nechal se na svém facebooku vyfotit s nákupem pro Národní potravinovou sbírku a v košíku měl hned tři nutelly. Obzvlášť na maminkovských fórech jed nejvyššího stupně. Cukr, cukr, cukr a zase jenom cukr, potom palmový olej, spousta tuku a hodně málo čokolády. Moc nechápu, jak to zrovna tak kovanému ekologovi mohlo uniknout, ale jak už jsem říkal, plně ho chápu. Jsem na tom totiž úplně stejně. Jen s těžkým srdcem se totiž vyrovnávám s tím, že takřka stejné zlo je například další ikona mého dětství vajíčka s překvapením nebo cokoli s fialovou krávou. A nedávno došlo i na moje milované gumové medvídky. Když jsem viděl podrobnou reportáž o jejich výrobě, bylo mi jasné, že ani na nich si už jen tak nepochutnám. Co je ale ještě horší, že úplně stejně to podle všeho bude i se všemi ostatními potravinami, jen jim ještě nikdo nestačil věnovat takovou pozornost. A dokonce bych si tipnul, že výjimkou nebudou ani ty, pro které si ti uvědomnělejší z nás jezdí každý týden do Žitavy. Stejné to je s oblečením. Můžu si dnes vůbec koupit cokoli na sebe, aniž by se mi přitom nevybavilo nějaké do úmoru pracující pětileté dítě v Bangladéši? Ano, jistě, jsou lidé, kteří vám budou tvrdit, že to se dá vyřešit tím, že budete nakupovat pouze oblečení, které je vyrobené u nás nebo v nejhorším v Evropě. Ale ruku na srdce – kolik lidí má na tenhle režim peníze? A ví se, kde a za jakých podmínek se třeba na takové oblečení vyrábějí látky? Ponechávám stranou takové záludnosti, jako když kdysi dovezli do Itálie několik stovek čínských dělnic, zavřeli je za zcela nelidských podmínek do nějaké drůbežárny a výrobky, které tam takto vznikly, nesly hrdé označení Made in Italy. Přijde mi, že ať při současném uspořádání světa udělám co udělám, vždy se vůči němu nějak proviním. Co s tím? Absolutně netuším. Mám se stát veganem a odstěhovat se do chaloupky ve Šluknovském výběžku? Za prvé to nedám a za druhé se obávám, že i tam by si mě globalizace našla. Nebo všechny problémy hodit za hlavu, tvářit se, že neexistují a užívat si naplno života? Ani to nedokážu. Takže si asi dál budu připadat jako slon v porcelánu.

Petr Vondřich