Shotgun 2020

Dívám se na krásný fotky od Volejdy z letošního Shotgunu a mám stejnej pocit, jako když se dívám na starý filmy s Delonem nebo letitý záznamy z Formule 1. Strašně moc rád bych se plet, ale tak trochu mám strach, že stejně jako dneska už jen tak neuvidíte nikoho si zapálit klasickou žitanku bez filtru nebo pořádně zařvat formuli, stejnou nostalgií bude i pořádně si zapařit na nějaký párty. I cesta na Mars se zdá v tuhle chvíli reálnější než to, že se zas někdy otevřou kluby. Bez omezení. Nutno přiznat, že letos jsem na Shotgunu po dlouhý době nebyl. Nějak jsem neměl náladu. A to i přes to, že jsem tušil, že to bude na hodně dlouhou dobu poslední šance, jak bejt mezi fajn lidma, v krásným prostředí a užít si skvělou muziku. A taky jsem musel myslet na všechny svoje známý po světě, jak už od jara nemají kde hrát a a kde se bavit. The party is over. Nezbývá než doufat, že až si budu tenhle text číst za půl roku, za rok, za dva? budu se jen smát, jak moc depresivní jsem byl. Snad to tak fakt bude. Do tý doby si budeme muset vystačit se vzpomínkama. Jestli budou tak krásný jako ty na Shotgun, bude to k přežití. Jak to říkal Churchill po vítězné bitvě u El Alamejnu? „Tohle není konec. Není to ani začátek konce. Je to ale snad konec začátku.“ Tak snad to klapne.