Sejdeme se v Huti

V pátek se v Huti – má cenu, abych tady psal v diskotéce Ďábelská huť, když všichni evidentně moc dobře vědí, o čem je řeč? – konala první ze série vzpomínkových akcí, které se mají důstojně rozloučit s místem, kam se několik dekád chodil bez přehánění bavit celý Liberec. Každá party je věnovaná vybraným ročníkům, první byly na řadě 1955 až 1972, následovat budou další. Já přijdu na řadu už tento pátek, kdy budou se budou z Hutí se slzou v oku loučit ročníky 1970-1982. I když vlastně, nepřijdu. Zcela záměrně. Huť je pro mě totiž symbolem spousty věcí, na které bych nejradši zapomněl. Nutno poznamenat, že dost neprávem, protože většina z mých vzpomínek na diskotéky z 90. let se váže úplně k jiným místům v našem kraji, takže to Huť v mé hlavě slízne tak trochu za všechny. Nevím vlastně, jestli má vůbec smysl to tady někomu popisovat. Drtivá většina mých vrstevníků vzpomíná na klasické diskotéky jen v tom nejlepším a mladším generacím přijde pařit na hity z devadesátek jako ta nejlepší retro zábava. Tak to napíšu jen pro sebe jako takovou malou terapii. Na co bych tedy ve spojení s atmosférou klasické české diskotéky nejradši zapomněl? Na všechno! Na příšerná místa, kde se konaly. Huť je dobrý příklad, ale ještě lepší takové papíráky na Nové Vsi nebo Bílém Kameni. Na drinky za jednu! korunu. Na doprovodné akce typu prsa na váhu. Na mluvené slovo diskžokejů mezi jednotlivými skladbami. Na rány do nosu (stačil jeden pohled špatným směrem a už jste ji měli). Na ploužáky. A hlavně na všechnu tu příšernou hudbu, kterou jsem za ta léta musel na diskotékách vyslechnout. Nikdy nepřestanu být dost vděčný okamžiku, kdy jsem ve svých sedmnácti poprvé odjel do Anglie a zjistil, že diskotéka nebo spíš party může vypadat úplně jinak. A že nejsem mimoň, když se mi ten český způsob příčí. Tak si to v Huti všichni užijte.