SAON

Kdyby se mě někdo zeptal, co se mi bezprostředně vybaví při vyslovení slova Liberec, určitě bych řekl Ještěd, ale hned vzápětí bych dodal Saon. Tahle čtyři písmena totiž k našemu městu neodmyslitelně patří. Člověk, který je na ta nejzaprášenější a nejnepřístupnější místa Liberce namaloval, a nechal je tak žít svým novým vlastním životem, má od tohoto pátku ve Výzkumáku svou vlastní výstavu. To už je víc než hodně důvodů pro to, se s ním sejít a zjistit, co a jak. Trochu.

„Nesnáším sterilní prostředí,“ říká mi David (31), kterého nejen celý Liberec zná pod jménem Saon a vede nás do prudkého zarostlého svahu za vlakovým nádražím, kde se musíme nejdřív prodrat hustým křovím, abychom objevili starou, opuštěnou továrnu, která má ta nejlepší léta už spolehlivě dávno za sebou. Už na první pohled je vidět, že Saon se v takovém prostředí cítí jako ryba ve vodě. „Sterilní prostředí je dobrý akorát tak na operační sál, ale není k žití,“ vysvětluje Saon. Vyrůstal jsem v cihlovým baráku, kde všude kolem byly ghetta, smeťáčky a špinavý ulice. Tak to mám rád. Nesnáším to, čemu se říká revitalizace. Zabíjí to srdce města.“

Zatímco většina lidí sní v dětství o dospělém světě někde za duhou, Saon měl o své budoucnosti poměrně brzy jasno. „Už odmalička mě bavilo lézt do starých baráků, prohrabovat smeťáky nebo zkoušet se dostat do zavřených továren,“ vzpomíná Saon. „Ještě dnes si pamatuju, jak jsme ve školce šli na vycházku do lesa a já tam nemohl odrthnout oči od starých pařezů. Díval jsem se na tu spleť kořenů a představoval si různý mechanismy – trubky, strojní vybavení, zkrátka věci, které mě od té doby nepřestávají fascinovat. Postupem času jsem zjistil, že je to nejen něco, co mě baví, ale co je také součástí mého života a dokonce i jakousi životní filozofií.“

Pro Saona začalo mít okouzlení industriálním světem zcela reálné obrysy už v jeho patnácti letech, kdy s kamarádem namaloval první graffiti. („Sehnali jsme sprej, měli jsme i křídy, barvu, email se štětcem a všechno jsme to nějak smatlali dohromady.“) Brzy následovaly další, a pro Saona se tak z anonymního města postupem času stalo místo, kde zná téměř každý kout. A také jeho jedinečnou historii. „Než si vyberu místo, na které něco nakreslím, snažím se o něm zjistit co možná nejvíc informací. Jedině tak totiž dokážu vytvořit něco, co bude ten objekt respektovat a zároveň se stane jeho nedílnou součástí. Nikdy by mě nebavilo dělat jen nápisy.“

Nejvíc si Saon cení svého graffiti na železničním mostě ve Stráži nad Nisou. „Je to těžce přístupný místo, na které si jen tak nikdo netroufne. Jeden večer jsem se sebral a rozhodl, že to udělám. Pode mnou jezdily auta, hučela řeka a já si tam do toho celou noc syčel sprejem. To je přesně ta poetika, která mě na graffiti baví za všeho nejvíc.“ Přesto ale zůstane graffiti pro spoustu lidí jen bohapustým čmáráním po zdech, něčím, co v jejich spořádaných životech prostě nemá místo. Takže je jasné, že konflikty s policií byly pro Saona jen otázkou času. „Poprvé mě chytli v sedmácti, při tagování za bílého dne a od té doby vím, že jsou zkrátka věci, které je lepší dělat v noci,“ vzpomíná Saon na své první setkání se strážci pořádku, se kterými se od té doby vídá celkem pravidelně. „Lidi na mě občas policajty zavolaj, většinou když lezu do nějakého domu nebo na komín. Chtěj vidět akci, chtěj vidět, jak mě zlynčujou, zavřou a ideálně i popravěj. Ale většinou to s policií probíhá v klidu. Nejdřív se řve, hrozí, ale potom se shodneme na tom, že nic špatného vlastně nedělám.“

Čímž se dostáváme k zálibě, která v současné době naplňuje Saona už mnohem víc než graffiti. Říká tomu UrbEx, a kdybyste náhodou, stejně jako já, nevěděli, co to je, tak Wikipedia říká, že „Urban exploration (UrbEx) je poznávání měst, továren či jiných objektů, které vznikly lidskou činností. Nejde přitom o muzea či snadno přístupné objekty, ale o místa, která lidé běžně nemohou vidět. Ve většině případů je UrbEx nebezpečný a ilegální, protože průzkumníci musí překonávat překážky jako jsou ploty, rozpadající se budovy, bezpečnostní kamery nebo ochranky“. Tak přesně tím se teď Saon baví. Kromě starých budov a továren jsou jeho největší láskou komíny. Nebo ještě lépe řečeno jejich zdolávání.

Na komíny leze Saon už jedenáct let. Nebere to jako sport nebo adrenalin, komíny pro něho znamenají mnohem víc. Závislost. Smysl života. „Potkal jsem při tom lidi, do kterých bych v životě neřekl, že by něco takového mohli dělat. Když si ale na sebe vezmou starý hadry a začnou přelejzat ostnatý dráty, je mi jasný, že to jsou podobný fanatici jako já.“ Když poslouchám Saona, s jakým nadšením mluví o své komínářské vášni, přijde mi to úplně stejné jako když horolozeci básní o nějaké skále nebo hoře, na kterou chtějí vylézt nebo vylezli. Zákonitě se tím pádem nabízí otázka, jestli i on má svůj vysněný vrchol, který by chtěl zdolat. „No jasně. Je to ten nejvyšší komín na světě. Stojí v Kazachstánu a měří 420 metrů. Zkoušel jsem se na něj dostat oficiálně, ale to nevyšlo, takže tam budu muset zajet načerno a zkusit to.“

Saona kromě graffiti a urbexu ještě také přitahují stará auta. „Líbí se mi, že si člověk na nich může opravit všechno sám, a není tak závislý na současném systému vyděračských autoservisů. Jsou to krásný, voňavý stroje, ve kterých nejste jen pasažéři, co ho ovládají jen volantem, ale pořád ještě řidiči, kteří jsou nedílnou součástí každého takového stroje. Když otevřeš kapotu moderního auta, nikam se nedostaneš, vidíš jen hromadu plastu a sem tam nějaký kov. Oproti tomu u starých aut se dá vlézt až do motoru. Člověk by se tam chtěl hned nastěhovat, jak moc je to tam útulný. Všechny starý stroje mají svou duši.“ Dala by se líp popsat Saonova láska ke strojům a vlastně i ke všemu co kdy dělal? Těžko.

Výstava Saon: Mé paralelní světy je ve Výzkumáku otevřena od 16. června do 13. července 2017.