Sám doma

Minulý čtvrtek se přihodilo něco, co se mi posledních pár let jen tak nestává. Byl jsem sám doma. Děti byly u babičky a manželka na nějaké akci. Potřeboval jsem napsat pár článků do blogu. Za normálních okolností (celá rodina doma) bych mohl začít až ve chvíli, kdy bude doma klid – jinými slovy, až budou všichni budou spát, takže někdy kolem půlnoci. Takhle jsem ale mohl začít už někdy v sedm hodin večer. Kolik jsem toho jen stihl napsat! A kolik mi ještě zbylo času! Takže se mi celkem zákonitě vkradla do hlavy myšlenka, jak by to bylo pro mou práci úžasně efektivní, kdybych byl sám. Single. Nebo v o něco méně výkonné verzi, s partnerkou, ale bez dětí. Tak jako čím dál tím víc úspěšných lidí na této planetě. Tak jako celá řada nejmocnějších evropských politiků. Německá kancléřka Angela Merkelová, francouzský prezident Emmanuel Macron, šéf Evropské komise Jean-Claude Junker nebo britská premiérka Theresa Mayová. Tak jako 30% všech německých žen (mezi absolventkami vysokých škol je to dokonce 40%). Studie francouzského Národního institutu pro demografická studia uvádí, že až čtvrtina žen v Evropě narozených v sedmdesátých letech zůstane bez potomků. Suverénně nejdál jsou v tomto ohledu ve Švédsku, kde mají 47% domácností, ve kterých žije pouze a jenom jeden člověk. Nikoho pak nemůže moc překvapit, že tam přibývá čím dál tím víc lidí, které najdou až třeba měsíc po jejich smrti. Důvod je jednoduchý. Nikomu nechyběli. Ale dost bylo strašení – být sám nebo bez dětí přece přináší mnohem víc výhod! Tolik času na zábavu! Tolik času utrácet! Tolik času pro sebe! Jak říkal Oscar Wilde: Být zamilovaný sám do sebe, to je románek na celý život. Ale co především – tolik času na práci. Pro vašeho štědrého zaměstnavatele, pro kterého se samým štěstím upracujete k smrti. Děkuju, nechci. Od té doby, co mám rodinu, jsem ten nejšťastnější člověk na světě.

Petr Vondřich