Rumenige & Loktibrada

Koncem srpna jsem se vydal do Bratislavy, abych se tam opět potkal se dvěma chalany, kteří přesně před čtvrtstoletím začali zcela zásadním způsobem ovlivňovat celý můj život.

Byl leden 1993, z Československa se právě staly dva nové státy a já zažil v Bratislavě svou úplně první techno party. Vlastně rave party, techno na své hvězdné chvíle ještě teprve čekalo. Hlavní hvězdou večera byl DJ Toky. Vlastním jménem Juraj Tokár, dnes po celém světě známý jako Rumenige. V čerstvě smontované hale s nepatřičně diskotékovým názvem Boccacio jsem tehdy v naprosté euforii protancoval celou noc. Tehdy jsem si myslel, že je to tak normální. Dnes už moc dobře vím, že zažít podobně skvělou akci se vám poštěstí jen párkrát za život. Hlavní zásluhu na tom měl právě Toky. Jeden z nejcharizmatičtějších DJů, jaké jsem kdy potkal.

Také moje další osudové setkání proběhlo v Bratislavě a to jen o pár měsíců později. V redakci Discoboxu, prvním a dlouho jediném časopisu u nás, kde jste se mohli dočíst něco o taneční scéně, jsem se potkal s Dalem. Dalibor Krč aka Loktibrada. Tehdy známý především „pouze“ jako novinář. Ty uvozovky jsou víc než na místě. Od té doby jsem totiž v našich zemích nenarazil na nikoho jiného, kdo by tak zasvěceně a poutavě dokázal psát o klubech, deskách nebo DJs. Poprvé se veřejně přiznávám, že vždycky jsem toužil po tom, psát stejně dobře jako Dalo. Stejně dokonale a naprosto netuzemsky se v té době začal věnovat i hraní.

Tím ale vliv Dala a Tokyho na můj život rozhodně nekončí. Nadšený tím, co jsem tehdy v Bratislavě viděl, rozhodl jsem se v Liberci uspořádat vůbec první techno party. Absolutně nikdo tady tehdy netušil, co to vlastně je. O to víc mě překvapilo, že Bunkr (tehdy Golet) byl úplně narvaný. Můžete hádat třikrát, kdo přijel zahrát. Toky. Když se akce krátce nato přesunuly do Hada, prvním hostujícím DJem, kterého jsme přivítali, byl pro změnu Dalo. Společně s další legendou slovenské klubové scény, Tiborem Holodou. Ti dva měli ale na svědomí ještě jeden další zásadní počin. U-Club.

Bývalý atomový kryt vyhloubený přímo ve skále pod Bratislavským hradem, patřil v 90. letech k absolutní světové špičce. Naprosto unikátní kombinace místa, hudby a návštěvníků vytvořila klub, na jehož návštěvu prostě a jednoduše nezapomenete. O něčem podobném jsme si mohli tehdy v Česku nechat jen zdát. Stejně strhující atmosférou se tehdy mohly pochlubit snad jen ty nejlepší kluby ve Velké Británii. Svůj absolutní vrchol zažilo Účko v roce 1996, kdy tam přijel zahrát Jeff Mills. Myslím, že tehdy chybělo opravdu jen málo, aby hradní skála pukla. Návrat krále. Doslova a do písmene.

Krátce nato se Dalo zavře do studia a vydá svou první desku Antidandruff 1.0. Zbytek je už historie. Dalo založí label Olga+Jozef, který se brzy zařadí mezi nejvýznamnější světová techno vydavatelství. Netrvá dlouho a na dalším ze svých labelů Palicavonzvreca, který založí společně se svým bratrem Braněm, začne vydávat desky společně s takovými jmény jako Pacou, Takaaki Itoh, Hardcell, Regis, Female, Oscar Mulero nebo Christian Wunsch. Svou experimentálnější tvorbu začal vydávat pod pseudonymem KRE na britské značce Numb, které se po nějaké době ujal Braňo. Netrvalo dlouho a své vlastní věci začal skládat i Toky. Společně s Dalem vytvoří několik zcela zásadních tracků jako např. Petržalka EP pro berlínský Tresor.

Je toho hodně, co Dalo s Tokym dokázali, ale byla by velká chyba o tom všem mluvit v minulém čísle. I když se to zdá neuvěřitelné, nepřestávají ani s nebezpečně blížící se padesátkou na krku dostávat pozvánky na hraní do těch nejlepších klubů na světě. Chcete důkaz místo slibů? Klub všech klubů, berlínský Berghain, je myslím víc než postačující. Vtipné je, že kluci už o to nijak zvlášť nestojí. „Popravdě řečeno, cestování na akce mě už dost unavuje,“ říká Toky, který ale po tom, co před pár lety objevil kouzlo východních filozofií, vypadá jinak až neuvěřitelně mladě a plný sil. „Už si ani nedokážu představit, že bych dokázal hrát osmihodinové sety jako dřív,“ dodává. Hlavní věcí, která ho u hraní neustále baví a motivuje, jsou tak nadšené reakce lidí v klubech. „Ty jsou naštěstí stále stejně odvázané jako dřív.“

V takovém Berghainu mohou být podle Dala ale důvody vašeho nadšení mnohem prozaičtější. „Lidé jsou tam ochotní tancovat téměř na cokoli,“ říká. „Jako by si říkali, když už jsme se sem dostali, tak si to musíme pořádně užít, ať už se nám to líbí nebo ne,“ naráží Dalo na legendární striktní door policy Berghainu, kdy dostat se dovnitř rovná se ne zrovna malému zázraku. „Myslím, že kdyby si tam DJ rozhodl dát půlhodinku pauzu, mohl by v klidu nechat hrát dokola jen nějaký čistý buben, nikdo by si ničeho nevšiml, všichni by poctivě šlapali dál a on by si v klidu mohl dojít třeba na snídani nebo něco nakoupit,“ usmívá se Dalo. Toky si v nejslavnějším klubu současnosti pro změnu všiml DJe, který hrál po nich. „Celý set odehrál z Abletonu, který za něj v podstatě odehrál celý set. Nechápu, jak to může někoho bavit,“ zmiňuje Toky ne zrovna profesionální přístup, který je ale za DJ pultem k vidění čím dál tím častěji. „Dokonce znám lidi, kteří si počítačem nechají řadit tracky podle harmonií. Tam už lidský faktor nehraje vůbec žádnou roli. Stačí pustit play a vytahovat jednu nebo druhou šavli.“

Když poslouchám Dala s Tokym, jak mluví o současné techno scéně, dochází mi, jak moc se změnila úloha DJe od doby, kdy začali hrát, tedy od první poloviny devadesátých let. Už skoro vůbec nezáleží na tom, co a jak hrajete, důležité je, jak při tom vypadáte. O to obdivuhodnější je, že o tyhle dva veterány, kteří na jakoukoli image z vysoka kašlou (ani jedno z nich např. nenajdete na žádné sociální síti), stále nepřestává být zájem a to nejen doma, ale především v zahraničí. Změn kolem sebe si samozřejmě všímají, ale těžkou hlavu si z nich rozhodně nedělají. Některé věci ale pro ně osobně zůstávají stále stejné. Jako třeba radost z toho pouštět si nové desky a těšit se, až je budou moct zahrát poprvé lidem v klubu. Jako by se nic nezměnilo od dob, kdy se celý den hrabali v krámech s deskami ve Vídni, Berlíně nebo Londýně.

Dalo přidává navíc k dobrému příběh, který se nedávno dočetl v knize Life and Death on the New York Dance Floor, která přibližuje klubovou scénu v New Yorku na začátku 80. let. „Bruce Forest a Timmy Regisford začali hrát jako rezidenti v klubu Better Days. Běloch Forest si s převážně afroamerickým publikem dlouho nevěděl rady. Až do dne, kdy musel zaskočit za náhle nemocného Timmyho. Celý svůj set odehrál tehdy schovaný za neprůhlednou plachtou, které tam zůstala viset po malířích. Ten večer měl velký úspěch – všichni si totiž mysleli, že hraje jejich miláček Timmy,“ vypráví Dalo úsměvnou historku a dodává: „I když v té historce hraje svou roli rasová odlišnost, velmi jasně a jednoduše dokumentuje, jak moc lidem v klubech záleží na tom, jakou image má ten, kdo jim právě hraje. A myslím, že to dnes platí víc, než kdykoli předtím.“

Ve většině případů možná ano, ale vsadil bych se nevím o co, že v jednom určitě ne. Když začnou hrát Loktibrada a Rumenige, nikdo se nesplete. Tak to bylo, je a bude.