Řidič, ten tvrdej chleba má

Už strašně dlouhou dobu jsem se chtěl projet kabinkovou lanovkou, která vede na dominantu polské části Jizerských hor, Stóg Izerski. I když je to jen kousek za hranicí, dostat se tam bez auta – které je vám k ničemu, když se nechcete vracet do stejného místa – byl ještě donedávna celkem velký problém. To ale už naštěstí neplatí od loňského listopadu, kdy Poláci začali o víkendech provozovat bezplatné autobusové spojení mezi Novým Městem pod Smrkem a lázeňským městečkem Swieradów Zdrój. Proč vám o tom všem píšu? Ani ne tak proto, že jsem se díky tomu před pár týdny zmíněnou lanovkou konečně projel a ani ne proto, že bych vám snad chtěl dát tip na super výlet. I když to samozřejmě taky. Důvod je úplně jiný – řidič onoho polského autobusu, díky kterému jsem se spolehlivě vrátil zpátky do dob, kdy řidiči bývali nejen neomezení vládci svých autobusů, ale snad i celého světa. Nebo si snad v éře žlutých autobusů dokážete představit, že by řidič na zastávce vystoupil z autobusu, zapálil si cigaretu a několik minut si tam rozšafně povídal se svým známým? A aby potom zase v naprostém klidu nastoupil a pokračoval v jízdě? Nejdřív mě chování polského řidiče docela zaskočilo, ale pak jsem si vzpomněl na několik bývalých řidičů dálkových autobusů někdejšího ČSAD Jablonec nad Nisou, pro které bylo takové jednání normou. Tykání všem cestujícím, permanentně nasraný výraz, odmítání otevřít zavazadlový prostor kdekoli jinde než na konečné stanici, nedbale zavěšená cigaretka v koutku úst během celé jízdy – jak jen jsem na to mohl zapomenout?! Věřte nebo ne, v tu chvíli se mi po nich začalo regulérně stýskat. Melancholie byla o to silnější, když jsem si téměř vzápětí uvědomil, že jejich doba se už nikdy nevrátí. Ale možná by s tím přece jen něco šlo udělat – co kdyby se začala provozovat speciální autobusová linka, na které by jezdili jen podobně naladění řidiči? Ujme se toho někdo?

Petr Vondřich