Poslední kovboj

„Měl by ses už konečně naučit vařit,“ řekla mi minulý týden vyčítavě už poněkolikáté moje žena a já se opět cítil dotčeně. Jak po mně může chtít takové věci? Copak jsem nějaký šéfkuchař? Kolik mých mužských kamarádů a známých umí asi tak vařit? Když jsem to druhý den v Bistru Široká začal vyprávět Foltýnkovi s Petrem Vodseďálkem, zarazil jsem se uprostřed věty. Právě jsem se totiž snažil najít pochopení u snad dvou nejvyhlášenějších kuchařů a pekařů v mém okolí! I když byli oba shovívaví a snažili se na svých tvářích vyloudit chápavý pohled, bylo mi okamžitě jasné, jak moc jsem se mýlil. Vařit umí totiž z chlapů v mém okolí snad úplně každý. A jak! Jak se tedy mohlo stát, že já ne? Proč mě vaření od nepaměti tak bytostně nebaví? Proč mi přijde jen jako nekonečná ztráta času? Těžko říct. Byly dokonce chvíle, kdy jsem k nastartování své kuchařské kariéry měl celkem blízko. To když jsem si koupil všechny kuchařky od Jamieho Olivera. První skutečná pop star v tomto oboru dokázala vzbudit nadšení dokonce i u takového kuchařského ignoranta jako jsem já. Vzpomínám, jak jsem si jeho kuchařkami plné cool fotek se zálibou listoval a říkal si – tohle bych mohl zkusit uvařit, tohle vypadá zajímavě. Nikdy na to ale nedošlo. Proč? Přišlo mi to nakonec stejně komplikované a zbytečné, jako se pokusit uběhnout maraton. Aby bylo jasno – proti jídlu nic nemám, moc rád jím, baví mě chodit do pěkných restaurací, rád píšu o nových bistrech a obdivuju všechny, co umí vařit. Ale nic z toho mě evidentně nepřinutí, abych sám začal vařit. Je to stejné, jako s tím maratonem. Na ten se také rád podívám a mám respekt ke všem, kteří ho dokážou uběhnout. Ale tím to celé pro mě také končí. Co s tím? Absolutně netuším. Evidentně jsem úplně poslední chlap na světě, který se ještě nenaučil vařit. Jdu se uklidnit četbou pár stránek knížky od holek z Vývařovny.