Po nás potopa

Původně jsem chtěl dnes psát úplně o něčem jiném, pak se ale na konci týdne objevila ta věc s autobusákem, a nebylo co řešit. Nechci se tady pouštět do detailů zadání soutěže, jednak tomu nerozumím a pak jsem taky trochu líný se tím vším prokousávat, rád bych se s vámi ale podělil o myšlenky, které se mi v této souvislosti téměř okamžitě vybavily. Nebylo to nijak těžké, myslím totiž na to celkem často. Na co? Není těžké si zamilovat Liberec v okolí Lidových sadů a jen blázen by nemohl obdivovat Ještěd a cokoli dalšího, co vytvořili lidé kolem Hubáčka. Jak se ale naučit mít rád cokoli, co v Liberci vzniklo od začátku 90. let do současnosti? Fügnerka, Babylon, autobusák, Forum… A co teprve to nekonečné množství příšerných rodinných domů za městem. Zatímco naši předci tady zachovali často naprosto úžasné věci, po nás podle všeho zbudou jen tyhle hnusy. Nejvíc mi na tom vadí to, že je to vlastně taková naše vizitka. Až budou příští generace hodnotit, co se nám v Liberci povedlo postavit na přelomu 20. a 21. století, nebudou mít asi moc pochopení. A jedna z prvních věcí, která je napadne, bude, co to bylo za lidi? Nevím, jak vás, ale mě tento výhled do budoucna celkem štve – minimálně o sobě si totiž myslím, že nejsem žádná lopata a znám ve svém okolí ještě pár dalších lidí, o kterých to platí taky. Takže opravdu moc nerad bych chtěl skončit ve stejném pytli s těmi, co tady prosadili a postavili podobné „skvosty“ jako terminál na Fügnerce nebo autobusák. Co s tím? Obávám se, že to nejtěžší možné – začít se zajímat skutečně o společenské dění ve městě, aktivně se ho pokusit ovlivňovat a nedovolit, aby tady po nás zbyla potopa. Architekti Mjölk nám koncem minulého týdne v případě svého veřejného protestu proti způsobu zadání soutěže na nový terminál na autobusovém nádraží šli víc než příkladem.

Petr Vondřich