Pavlína speaks

Ještě před rokem jsem o Pavlíně Louženské neměl vůbec ani potuchy. Což je – velice jemně řečeno – hodně velká ostuda. Pak jsem ale sháněl někoho, na koho bych se mohl v ZOOT obrátit se svým nápadem fotit stylově oblečené lidi v ulicích Liberce a konečně na Pavlínu, která tam tehdy šéfovala marketingu, narazil. A nestačil se divit! K naprostému štěstí by mi úplně stačilo přečíst si pár článků na jejím blogu Pavlina speaks. Nikdo jiný tady prostě nedokáže tak skvěle psát o tématech, které mě tak baví a zajímají – sociální sítě a móda. Věcí, které ale Pavlína dokáže, je mnohem víc. Proto určitě pochopíte míru mého nadšení, když jsem se dozvěděl, že se Pavlína objeví v Liberci na druhém pokračování akce Digitální děcka. To už je hodně důvodů pro to, zeptat se jí na pár věcí, které se mi posledních pár týdnů honí hlavou. Náš rozhovor vznikal velice současně, když jsem Pavlíně psal nejdřív do Afriky, kde byla na dovolené a potom poslední pár dnů na letiště v Curychu, kde musela nechtěně přenocovat kvůli sněhové bouři. Ale jak uvidíte, minimálně na kvalitě jejích odpovědí to nijak neubralo. A ještě k tomu máme její krásné fotky z Afriky jako bonus.

Ve vašem nedávném videu pro Apel DVTV varujete před nebezpečím, které může způsobit nadměrné užívání sociálních sítí. Dazed & Confused píše o post-selfie éře, kterou zahájili celebrity jako Kanye West nebo Kim Kardashian. A Tyler Brülé, šéfredaktor výhradně tištěného časopisu Monocle, který nepoužívá Facebook ani Instagram, říká, že dobré značky by měly být trochu tajemné a neměly by toho na sebe tolik prozrazovat, protože „sociální média a potřeba být neustále na příjmu vás nutí říkat víc, než byste chtěli“. Nestojíme na začátku konce sociálních sítí?
Nemyslím si to. Nedávno jsem na svém blogu napsala: „Sníme o emigraci ze sociálních sítí, ale ve chvíli, kdy je opustíme, tak nemáme, kam napsat, že jsme to udělali. Kim K a Kanye jsou posledními, kdo se médií, ať už v jakékoliv podobě, vzdá. Tyler Brülé se Instagramu a dalších sociálních sítí momentálně vzdal, protože má jiné médium, kam se může vyjádřit. Každý hledáme platformu pro sdílení. Svět sociálních médií se (z)mění, ale rozhodně poslední, co se stane je, že kompletně zmizí. Jak padlo ve zmíněném článku o Facebooku: „Lidé jsou společenská zvířata. Ale internet je žumpa. Proto mají lidé strach tam vystupovat pod vlastní identitou a uvádět své osobní údaje. Pokud by se podařilo dosáhnout toho, aby se lidé v tomto prostředí cítili a komunikovali bezpečně, vzali by sociální sítě útokem.“

Už dlouho se mluví o tom, jak online kompletně vymaže papír. Jak už budeme číst literaturu jen na Kindle. Ale ten nevoní jako nová knížka. A jak říká můj oblíbený bonmot, zadek si digitálním předplatným novin taky neutřete. Stejně jako o době bez sociálních sítí, i o post-papírové éře toho už padlo hodně, ale neustále se ukazuje, že tradiční tisk neumírá. Monocle je jedním z důkazů, jak výborně prosperují niche publikace. Na WebSummitu Fred Santarpia z Conde Nast zmiňoval, že naopak v éře fake news roste počet předplatitelů ověřených zdrojů informací jako NY Times a zvyšuje se zájem o čtení long-reads, dlouhých, odrešeršovaných příspěvků. Cestou je vše propojit. Meredith Artley z CNN ukazovala na letošním Web Summitu galaxii kanálů, které využívají. TV, social media, ale i nativní appky žijí vedle sebe, doplňují se. Není digitální a ta druhá redakce. V aktuálním světě není třeba si vybrat, jestli budu mít digitální nebo papírové předplatné. Do každé situace se hodí jiná verze článku, spojení, ocenění. A média by s tím podobně měla pracovat.

Derek Thompson z The Atlantic napsal na Medium o krizi médií, že se konečně máme přestat soustředit na kanály a jak je vytěžit a začít se věnovat čtenářům. Měli bychom přestat oddělovat kanál od jeho obsahu, smrskávat zákazníky do person a číst svět černobíle. Musíme se začít zajímat o to, co chtějí/potřebují čtenáři a ne, co zrovna jen vydělá peníze kapitálovému fondu, co Mashable/atd koupil. Jak říká šéfredaktor dánských kulturních novin Weekendavisen právě v posledním Monocle, musíme se konečně začít zajímat o vztah mezi novinářem a čtenářem, pracovat na něm. Protože ten přes všechny turbulence má jediný šanci vytrvat. Není důležité, jestli je Šídlo v HN nebo na Seznamu, hledáte jeho. A jestli číst Čermáka v novinách nebo na Twitteru. Nesledujete médium, ale osobnost. Jako Jágr, kterému fandíte, ať hraje kdekoliv.

Já osobně si život bez sociálních sítí už nedokážu představit. Nebýt nich, nikdy by třeba nemohl plnohodnotně fungovat můj blog jizerské *ticho. Ty samé výhody přinesly i milionům dalších lidí po celém světě. Není to spíš tak, že sociální sítě nás zastihly naprosto nepřipravené a musíme se s nimi naučit žít a využívat je k našemu prospěchu? Stejně jako oheň, který je dobrý sluha, ale špatný pán?
Sociální média jsou nástroj, každý ho využívá jinak. Jen protože někdo nahrál video z popravy na YouTube, nedělá tuto platformu nebezpečnou. Twitter je možná plný porna a trollů, ale také umožnil arabské jaro, sledovat syrský konflikt z první ruky, či začít teď a tady konverzaci s CEO Airbnb. A stejně jsou na tom i ostatní sítě. Nebezpečí je jinde než v samotném formátu. Ale ve ztrátě kontextu, absenci reflexe reality i změn světa kolem. Je jednoduché zavrtat hlavu do Instagramu plného avokádových toastů a Alexis Ren, když tlačítko jaderných zbraní ovládá Trump. Je to způsob, jak utéct tomu, co se děje tam venku. A velmi logický, vždycky jsme hledali únik. Způsob, jak si oddechnout. Mám oblíbenou fotku od Stanley Kubricka z roku 1946 – jsou na ní lidé jedoucí do práce a každý z nich kouká do novin. Naše chování se nezměnilo. Protože jsme se nezměnili ani my. Jen selektivní paměť sépiových fotografií umožňuje myslet si, že závislost na Tamagochi a Luneticu byla lepší než ta na Snapchatu a Teri Blitzen.

Ve velkém článku o současném stavu Facebooku v březnovém čísle časopisu Wired vychází najevo spousta znepokojujících informací, ale mě nejvíc utkvěla v hlavě jedna věta: „Není jednoduché si připustit, že věc, kterou jste vytvořili, aby spojovala lidi dohromady, se ve skutečnosti používá k tomu, aby je rozdělovala“. Myslím, že v českém prostředí je to víc než dobře patrné. Sociální sítě umožnily vyjádřit názor lidem, kteří k tomu dřív neměli dostatečně user-friendly prostředky. Není vlastně v největší síle sociálních sítí – snadná, rychlá a levná komunikace pro všechny – také její největší slabina?
Mluvíme neustále na konferencích o sociálních sítích, že sociální sítě přinášejí dialog. Producenti už nemohou vést monology skrz TV a printovou reklamu, ale je třeba zapojit zákazníka do hry. Mluvíme o konceptech jako je Human Centered Design, děláme výzkum mezi zákazníky, sledujeme kvalitu péče o zákazníka. Zajímáme se o svět kolem sebe a ptáme se ho na názor, vyzíváme je k účasti ve hře. A pak jsme překvapení z toho, že se lidé do hry zapojili. Že mají názor, že ho sdílí, že je baví Parlamentní listy, Ortel a Jaromír Soukup. Sociální sítě nevytvořily bublinu, jen nám umožnily ji vidět. Bylo mi 19, když jsme na vysoké škole poprvé potkala lidi, kteří měli nezaměstnané rodiče. Oba. A na týden dvacet korun (čti: tři čínské polévky). Kdybych nešla studovat do Brna, možná bych nikdy nevystrčila hlavu ven ze světa, kde všichni rodiče mají vysokou školu.

To nejhorší, co se nám může stát, že budeme trvat na dialektice My a Oni. Je jen My. A nebo, spíše mnoho individuálních příběhů. Moje kamarádka se zabývá celosvětovými konflikty a vyprávěla mi anekdotu o bezbřehé rivalitě mezi gangy středních škol v jediném městě. Ta byla tak veliká, že pokračovala i po maturitě a způsobovala násilí po celém městě. Jeden z vědců si dal za úkol vyzkoumat kořeny této rivality. Vrtalo mu hlavou, že nemůže najít jediný vzorec, který by vysvětloval, proč jsou školy znepřátelené, nebo naopak v alianci. Nezáleželo na kvalitě vzdělání, poloze školy, ani její historii. Ale nevzdával to. Po dlouhém hledání vystopoval kořeny konfliktu do basketbalového turnaje středních škol v osmdesátých letech minulého století. Fanouškovství týmům se přelilo do normální života a po několika desítkách nikdo už ani neví, že kluky z protějšího gymnázii nenávidí jen protože s nimi tehdy prohráli. Parlamentní listy, Ortel a Jaromír Soukup jsou jen výsledkem dlouhodobého vývoje. Nestačí dát podvyživeným dětem sušenky a tím vyřešit hladomor, ale je potřeba se vrátit k dialogu, kořenům problému. Protože když vyrůstáte se třemi čínskými polévkami na týden, je jednoduché získat jiný pohled na svět než z pražského elitního gymnázia.

Nedávno jsem vyslechl telefonní rozhovor jedné maminky, která v něm řešila šikanu své dcery ve škole od jejích spolužáků právě prostřednictvím sociálních sítí. Uvědomil jsem si, že to je velké nebezpečí, se kterým si rodiče ani učitelé ještě vůbec neví rady. Napadá vás, co by se v této věci dalo udělat?
Šikana online je stejně děsivá offline jako online. Nepřísluší mi dávat řešení, ale mám podezření, že cesta ven bude podobná. Dialog, empatie, podpora a kontext. A vlastní vzor. Naše dcery podléhají dojmu, že jsou oproti ostatním na Instagramu ošklivé, i protože to říkáme my o sobě samy. Jen imitují, co vidí kolem. Naše děti trollí ostatní děti, i protože vidí, jak dospělí píší na Facebook tirády o muslimských teroristech, smradlavých uprchlících a všem ostatním, co teď moří internet.

Sociální sítě jsou také zneužívány pro ovlivňování voleb a politického prostředí po celém světě. Jsou hlasy, které říkají, že nebýt sociálních sítí, nevyhrál by volby Trump a nedošlo by k brexitu. Není tato skutečnost společensky mnohem nebezpečnější než ty, před kterými se dnes v souvislosti se sociálními sítěmi většinou varuje jako např. uměle vytváření krásní a šťastní lidé nebo nedostatek reálného kontaktu?
Sociální sítě mají možnost ovlivnit veřejné mínění, ale když mluvíte se stratégy kampaní jednotlivých politiků, prozradí vám často, že stále ještě nemají takovou sílu ovlivnit veřejné mínění jako TV a další klasická média. Facebook možná otevírá mnoho z nás denně, ale většina Čechů si dneska večer v půl osmé pustí TV Nova a ráno koupí Blesk. Pojďme se bavit o tom, jak naše představy změnila Pamela v Baywatch. Možná potom pochopíme, jak naše děti změní Shopaholic Nicol.

Jak vnímáte nesporný vliv sociálních sítí na významnou změnu světa módy? Podle mého názoru se právě díky nim více otevřel veřejnosti a přestal být do sebe zahleděný a méně výlučný. Dior nebo Saint Laurent v devadesátých letech a teď jsou úplně jiné světy.
Móda neměla jinou možnost než umožnit sociálním sítím vstoupit do jejich arzenálu. Mnoho značek, jako Hermés, se tomu dlouho bránilo. Ale dnes když otevřete na Business of Fashion sekci Kariéra, tak všechny nabídky jsou nějak spojené s onlinem. Konzument se mění a značky ví, že pokud mu nedají, co chce, bude to jejich cesta do zapomnění. Dnes už je primárním konzumentem luxury gen Y a gen Z čeká za rohem. Ta se přilepená ke smartphonu už narodila a nezná nic jiného. Tohle píšu na dovolené v Africe a vidím, jak tu smartphony kompletně přeskočily v potvravní řetězci pevnou linku i infrastrukturu, jak jí známe. Už neexistují plastové kartičky s věrnostním programem nebo složenky, ale jen appky. Kdyby Dior zůstal u pomyslných složenek, ani se nedostane do kontextu zákazníka, natož vyvolá touhu po nákupu kabelky v ceně auta. A móda více než, co jiného je o emoci, talentu jí vyvolat. Protože jinak je to pořád stejné bavlněné tričko a ne sen o tom, co za příběh vám umožní odvyprávět.

Digitální děcka – meetup #2, 5. března, 19:00. Barovna, Liberec.