No Future

Jak už jste si asi stačili všimnout, v letošním roce slavíme 100 let od vzniku Československa. 50 let od příchodu oku okupačních vojsk. A vzhledem k tomu, že všechno podstatné se u nás ve 20. století dělo v letech končících osmičkou ještě milion dalších zásadních výročí. To je samozřejmě příležitost pro konání spousty akcí, kterou si téměř nikdo nenechá ujít. A tak můžeme pozorovat několik desítek dvojníků tatíčka Masaryka, stovky lidí oblečené v dobovém oblečení z 1. republiky – tu dobu evidentně celý náš národ prostě zbožňuje, jízdy historických vlaků a tramvají, a v neposlední řadě samozřejmě také nekonečně mnoho vzpomínkových projektů a akcí. Všechno to má jedno společné – ohlíží se zpět. Pouze a jenom do minulosti. Nic proti, ve spoustě případů je víc než důležité si tyto historické události připomínat (viz. Srpen 1968), ale nestálo by za to se také zamyslet nad tím, kde jsme teď a kde chceme být za dalších 100 let? Evidentně ne. Budoucnost v této retro zemi nikoho nezajímá. Žijeme v zajetí vzpomínkového kýče. Myslím, že kdyby to viděl Masaryk, všechny by nás profackoval a speciálně by si smlsnul na svých dvojnících. Národ bez vize není určitě něčím, co by si přál. Jaký rozdíl v porovnání s takovým Finskem, které slavilo 100 let své nezávislosti minulý rok. Tam hrály vize do budoucnosti velmi významnou roli. „Believe in the impossible. Dream hard, dream strong, dream more,“ říkají Finové v oficiálním videu a mně nezbývá než jim zcela nepokrytě závidět. Co se nám kdy stalo, že máme z budoucnosti takový strach nebo ještě hůř, že nás vůbec nezajímá? Proč se bojíme všeho nového, neznámého? Sny, vize a víra v budoucnost nám chybí doslova na každém kroku. Pro příklady nemusíme chodit daleko – stačí se podívat na současný Liberec, kterému chybí jakákoli vize. Nebo na zoufale zpátečnickou dramaturgii takové Benátské, která ale evidentně všem plně vyhovuje. Ale kdoví, třeba se to někdy změní. Protože jak známo, naděje umírá poslední.