Největší pochvala je, když se mlčí

Už toho mám dost. Už mě nebaví žít v zemi, kde snad za žádných okolností nikdo nikoho za nic nepochválí. A ani se už nehodlám smířit s tím, co se kdysi říkávalo v Jablonexu – největší pochvala je, když se mlčí. Aby bylo jasno, neřeším to kvůli sobě – jako sebestředný náfuka nemám absolutně žádný problém se kdykoli pochválit sám. Štve mě to kvůli celkově negativní atmosféře ve společnosti, která nedokáže podpořit lidi, kteří se o něco snaží. Co nám naopak jde velmi dobře, tak to je na cokoli nadávat, všechno kritizovat. Přitom někoho za něco pochválit je tak jednoduché! Když už mluvíme o tom Jablonexu, vždy si v této souvislosti vzpomenu na svého kamaráda Hannese (Servus!), který ve firmě zastupoval majetkové zájmy společnosti Swarovski. Jednou jsem potřeboval narychlo sehnat nepatrné množství konkrétní barvy skleněných perliček. Na skladě ale nebyly a další měly být až někdy za půl roku. Ať jsem se ptal kohokoli, všichni jen pokrčili rameny nebo se mi rovnou vysmáli – kvůli tak malému množství se nikdo nebude obtěžovat s tím cokoli dělat. Co teď? Můj šéf nakonec zavolal přímo do výroby v Zásadě a perličky byly za dva dny u mě. Vyprávěl jsem to tehdy Hannesovi a on mi hned říká: “doufám, že víš, co musíš hned teď udělat”. Nechápavě jsem se na něj podíval. “Hned zítra se seber, kup láhev nějakého dobrého vína a jeď s ním poděkovat do Zásady.” Myslel jsem si svoje (ta západní přetvářka), no nicméně druhý den jsem se objevil i s láhví vína v Zásadě. Všichni tam na mě koukali jak na zjevení a neustále opakovali, že jsem první, kdo jim takhle přijel poděkovat. Ale co hlavně – bylo vidět, že mají radost a že je to potěšilo. Možná si trochu mysleli, že mi hrabe, ale to už je jedno. Hlavní je, že jsem tehdy pochopil, že chválit se má. A k tomu samému bych chtěl teď vyzvat i vás. Chvalte, jak jen můžete! Uvidíte, že svět kolem vás bude hned lepší.

Petr Vondřich