Nejistá plesová sezóna

Člověk by musel žít na Marsu nebo spíš v úplně jiné galaxii, aby si nevšiml, že plesová sezóna je v plném proudu. Ples dnes pořádá snad úplně každý – hejtman, primátor, hasiči, potápěči a dokonce i pejskaři. Marně se snažím přijít na to, jak se stalo, že jsou plesy u nás tak oblíbené. Zvlášť, když si představím jejich klasický předobraz, ples ve vídeňské opeře, s kterým ty naše plesy nemají zhola nic společného. Nepadnoucí, demódované oblečení, účesy hluboko z 80. let (minulého století), směšné taneční kroky, tombola, přehlídka spodního prádla, diskotéka, Big’O’Band. Na každém zdejším plesu uvidíte a zažijete to samé. Těžko říct, co národ, který si jinak s takovým nadšením libuje ve sportovním a praktickém oblečení, nutí se takhle každý rokem trápit. Navíc v tak velké míře. Ještě víc si ale lámu hlavu nad tím, proč plesy tak nebaví mě. Přitom bych jim měl být vděčný za mnohé. Byly to právě plesy, resp. jejich juniorská varianta – maturiťáky, kde jsem se poprvé v životě pořádně opil, kde jsem se naučil kouřit nebo zažil nějakou tu avantýru. Jestli to náhodou nebude tím. Možná má hodně lidí stejné zážitky a tajně doufají, že nějaké podobné dobrodružství na ně na plesu čeká i dnes. Nebo třeba jim stačí jen to, že návštěvou plesu oživí už dávno zaprášené vzpomínky. Možná by bylo lepší, kdyby se našim plesům říkalo zábavy. Ale to neprojde. Už od nepaměti totiž rádi dáváme luxusním věcem lidový význam. Zábavy jsou proto plesy, Bohemka šampaňské, a když nemáte limetku, dejte tam citron. Každopádně mi musíte slíbit, že kdybyste někdy náhodou zvali na náš ples nějakou zahraniční návštěvu, pusťte jí předtím Hoří, má panenko – ať ví, do čeho jde a nemá z toho zbytečně kulturní šok.

Petr Vondřich