Nadační fond Lasvit

Stejně tak jako sklářská společnost Lasvit nepatří k největším ve svém oboru, tak ani její nadační fond se nepočítá mezi ty, na které byste pravidelně naráželi v médiích. Přesto patří mezi nadacemi a nadačními fondy k nejlepším. Stejně tak jako Lasvit totiž dává při své činnosti přednost kvalitě služeb a rodinné atmosféře před anonymní kvantitou.

Nadační fond Lasvit byl založen v roce 2012 s cílem podporovat především projekty v humanitární a sociální oblasti. Svou pozornost věnuje také dětským sportovním aktivitám a stále důležitějším předmětem jeho zájmu je aktivní účast ve vzdělávacích projektech z oblasti sklářství a designu. „Důvod, proč vznikl fond, byl jednoduchý. Chtěli jsme část peněz, které firma vydělá, vrátit zpět do společnosti, lidem z našeho regionu, kteří je potřebují,“ vzpomíná Aleš Stýblo, viceprezident a spolumajitel společnosti Lasvit a také předseda správní rady Nadačního fondu Lasvit. Výkonnou ředitelkou fondu se stala Lenka Sálová a je to právě ona, kdo se pečlivě stará o jeho každodenní agendu a dohlíží na to, aby se peníze dostaly vždy do správných rukou.

V porovnání s ostatními firemními nadačními fondy je ten z Lasvitu výjimečný také tím, že svou působnost omezuje takřka výhradně jen na území Libereckého kraje, regionu, kde byla společnost Lasvit založena a kde také vznikají její výrobky. „To, že jsme se rozhodli orientovat jen na náš kraj, je naší velkou výhodou,“ říká Lenka. „Díky tomu přesně víme, komu peníze dáváme. Nevěřím tomu, že když nějaká společnost pomáhá celorepublikově, dokáže si vše ohlídat. V rámci regionu jsem schopná všechny naše klienty osobně navštívit a podrobně se seznámit s problémy, které je tíží.“ To ale samozřejmě znamená také to, že Lenka detailně zná ty nejpalčivější bolesti a problémy, které trápí lidi v Libereckém kraji.

„Nejhůř jsou na tom jednoznačně matky samoživitelky, které mají postižené dítě a rozhodly se o něj starat doma,“ seznamuje mě se svou tíživou zkušeností Lenka. „Kdyby daly své dítě do ústavu, stát by na ně měsíčně musel doplácet až 100 000 Kč, ale ony dostávají příspěvek na péči jen maximálně 14 000 Kč. Znám třeba jednu maminku, která má vážně nemocná desetiletá dvojčata. Obě trpí svalovou dystrofií, takže jim postupně ochrnuje celé tělo. Navíc jsou to autisté a aby toho nebylo málo, mají ještě oba výpadky dechu. V praxi to znamená, že matka musí ke každému z nich třeba desetkrát za noc vstávat, obnovit dýchání, změřit saturaci a zase je uspat. A na všechno je už od jejich narození sama, protože jejich otec nechtěl dvojčata nikdy ani vidět, natož aby se o ně staral. Přispěli jsme ji na odlehčovací péči, aby se mohla aspoň někdy pořádně vyspat a odpočinout si.“

Nadační fond Lasvit se při pomoci v humanitární a sociální oblasti také co možná nejvíc snaží o to, aby handicapovaní nežili stranou společnosti. Dlouhodobě tak například podporuje festival Patříme k sobě v Semilech, na kterém se veřejnosti představí soubory dětí, mládeže i dospělých s mentálním a kombinovaným postižením z celé republiky. „Pokaždé, když vidím, s jakou neskrývanou radostí tam všichni účinkující vystupují, tak jsem moc ráda a zároveň si také vážím toho, že se můžeme na pořádání takové akce podílet,“ uvádí Lenka, které ale festival nabízí ještě jednu neocenitelnou zkušenost. „Bereme tam i své vlastní děti, aby poznaly trochu jinou životní realitu. Najednou pochopí, že lidé mohou řešit i jiné problémy, než kam jet na dovolenou a co si vzít na sebe.“ V neposlední řadě se také naučí, jakým způsobem komunikovat s lidmi s handicapem, což je něco, co velká část naší společnosti ještě neovládá a co by Lasvit prostřednictvím svého nadačního fondu chtěl zlepšit nejen mezi svými zaměstnanci.

„V Novém Boru pomáháme v domě s pečovatelskou službou jedné paní, která i přesto, že je nevidomá a na vozíčku, má neustále dobrou náladu a nedělá ji žádný problém mluvit o svém postižení. Tak jsme se spolu rozhodly sepsat pro zaměstnance Lasvitu takové desatero, jak se chovat k lidem s postižením,“ popisuje Lenka Sálová svůj další osobní příspěvek na podporu lepšího začlenění lidí s handicapem do společnosti. „Daly jsme tam všechno to, co se nemá dělat. Lidé třeba dělají často chybu, že při rozhovoru s člověkem na vozíku se dívají jen na jeho doprovod. Nebo se nevidomých neustále ptají, jestli nechtějí pomoct. Největší službu jim prokážete, když je necháte být. Když budou potřebovat, řeknou si sami. Já bych taky byla naštvaná, kdyby se mě někdo stokrát denně ptal, jestli nechci pomoct a já přitom věděla, že to zvládnu sama.“

Kromě působení v humanitární a sociální oblasti se Nadační fond Lasvit dlouhodobě věnuje také podpoře amatérského dětského sportu a v blízké budoucnosti by se chtěl ještě více zaměřit na spolupráci se sklářskými školami v Libereckém kraji. Jako nejvhodnější se mu přitom jeví podpora formou individuálních studentských stipendií, jejíchž součástí by byla i praxe v Lasvitu. „Mladým lidem se dnes už moc nechce foukat sklo,“ říká Aleš Stýblo. „Je to náročná práce, do které musíte vstávat už v pět ráno a kde v létě bývá strašné vedro. Ale myslím, že právě příklad Lasvitu dokazuje, že i v době, kdy každý chce být marketingovým manažerem nebo obchodníkem, můžete dělat krásné řemeslo, které vám dovolí se plně realizovat i po kreativní a umělecké stránce.“ Myslím, že v regionu, který nenabízí takřka nic jiného než práci u pásu, se něco takového nemusí říkat zrovna dvakrát. A když navíc pomalu ale jistě začíná platit dávné proroctví skupiny Olympic: Roboti už jdou, nezbývá moc času otálet.

Ještě nám ale nějaký čas zbývá a pokud bude v našem kraji víc takových vizionářských společností a dobročinných organizací jako Lasvit a jeho nadační fond, nemuselo by to s námi dopadnout nakonec špatně.