Mým chytrým a úspěšným kamarádům, kteří se nechtějí dělit

Sociální demokraté přišli minulý týden s návrhem progresivního zdanění a moje facebooková zeď se po čase zase rozpálila samou zlostí doběla. „Proč bychom měli my, co jsme se tak dobře učili, pracujeme od rána do večera a stojí na nás osud celé země doplácet na ty neschopné, neúspěšné, líné flákače?“ Rozeznělo se po mé zdi. A mně se zase udělalo zle. Stejně jako během prezidentské volby, kdy taktika všech „chytrých a úspěšných“ – kdo nejde s námi, jde proti nám“ spolehlivě dosadila Miloše Zemana na Hrad. Nechci tady rozebírat detaily návrhu progresivního zdanění, minimálně proto, že stejně neprojde, protože všichni už asi tušíme, kdo vyhraje letošní parlamentní volby a ČSSD to rozhodně nebude. Spíš mě trápí to, že vám „chytrým a úspěšným“ ještě nedošlo to, že bez těch, kterým vy říkáte neschopní a neúspěšní, se nikam nepohnete. Bude to ještě horší – dopadneme jako Britové při Brexitu nebo Američané s Trumpem, kdy se ti přehlížení s gustem pomstili těm vyvoleným. Prostě jen proto, že se o ně nikdo nezajímá a nikdy zajímat nebude. Vám „chytrým a úspěšným“ ještě pořád nedošlo to, že k tomu, aby se váš život zlepšoval, potřebujete i ty lúzry z odvrácené strany měsíce. Právě ty lúzry, kteří v listopadu 1989 do toho šli s vámi, i když z toho nakonec právě oni – na rozdíl od vás – nic moc neměli. Kdyby se na to tenkrát vykašlali, žádná sametová revoluce by nebyla a vy byste si dodnes vystřihovali obrázky z Quelle. Je mi jasné, že byste nejradši rozdělili republiku na dvě poloviny a do té jedné, ošklivější nahnali všechny ty „líné a neschopné“. Ještě pořád vám ale nedošlo, že vítězný tým netvoří jen hvězdy, ale také jsou v něm potřeba ti, kteří za ty hvězdy dělají tu špinavou práci. Týmy složené pouze z hvězd to nikdy nikam nedotáhly (ok, basketbalový dream team z Barcelony se nepočítá). Nebylo by lepší se ty „líné a neúspěšné“ pokusit získat na svoji stranu a společně s nimi to někam dotáhnout? Jako v listopadu 1989? Tenkrát vám to „chytrým a úspěšným“ dost pomohlo, mohlo by i teď.

Petr Vondřich