Michaela Spružinová

Nebýt pozdvižení, které rozpoutali ctihodní občané našeho ještě ctihodnějšího města ohledně výstavy ve vitrínkách Kina Varšava, o její autorce Michaele Spružinové bych se asi jen tak nedozvěděl. Což by mě fakt mrzelo, protože její tvorba je opravdu výjimečná a baví mě tak jako už dlouho nic. Takže vlastně velké díky všem, kteří spustili všechen ten povyk. A rozhodně ne pro nic.

Rodačku z Děčína (35) pojí s naším regionem nejen její aktuální výstava, a nejen sklářská umělecká průmyslovka v Kamenickém Šenově, kterou vystudovala ještě předtím, než absolvovala Fakultu umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, v ateliéru Sklo Ilji Bílka. To hlavní, co má Míša s námi společného, je její láska ke sklu. A to v naprosto nové a neotřelé podobě, o které si většina zdejších výrobců může nechat jen zdát. Takže místo toho, abychom ji veřejně pranýřovali a hystericky žádali okamžité odstranění její výstavy, měli bychom ji začít nosit doslova na rukou. Její tvorba by totiž mohla proslavit náš region po celém světě. Nevěříte? Věřte.

Jak už si většina z vás asi stačila všimnout, Michaela Spružinová se ve svém díle dlouhodobě věnuje lidskému tělu a bohaté rozmanitosti jeho obrazové kvality. To, co ale většině z vás možná uniklo je, že hlavním cílem její tvorby je kriticky reflektovat svět současné pop kultury. Upozorňuje zejména na paradoxy módních trendů, ideálu krásy a bezchybnosti. Věnuje se také velmi aktuální problematice sexuální identity formované právě spotřební kulturou. Často také pracuje se svým vlastním tělem, především pak s těmi partiemi, které se těší největší pozornosti při posuzování ženské krásy. Vznikají tak nové příběhy o kráse dovedené až do krajností.

Pro svou tvorbu používá hlavně recyklované střepy skla, ze kterých následně vytváří unikátní tavené plastiky. Naprosto jedinečným způsobem dokáže pracovat také se skleněnými tyčinkami, o kterých jsem si až doteď myslel, že se z nich dají dělat jen ty nemožné figurky. Můžeme tak třeba vidět spodní prádlo Victoria’s Sekret nebo rozpixelované postavy kultovních hrdinů z her pro Game Boy. (A pak nevěřte na telepatii – není to ani týden, co jsem legendární kapesní herní konzoli společnosti Nintendo z 90. let vzpomněl a došel ji vyhrabat do sklepa. Dal jsem do ní baterky a k mému velkému potěšení stále ještě fungovala.) Ke slovu se ale dostanou i modly současné pop kultury jako jsou Rihanna, Kanye West nebo Kim Kardashian. Prostě nádhera. Jenže ať chci nebo nechci, v Liberci bude Michaela Spružinová ještě asi dlouho ta, co kazí naše děti. Takže bylo celkem jasné, jaká bude první otázka, na kterou se jí zeptám…

Jak vnímáte pozdvižení, které se strhlo kolem vaší výstavy Herpés / vitrínky v libereckém Kino Varšava?
Dost mě to zaskočilo. Celá instalace byla připravena tak, aby byla výrazově pestrá a komplikovaná. Díky tomu se zakryly určité detaily, které jsou s nadsázkou stylizovány. V podstatě se jedná o vizuální šum, který vyžaduje soustředěnost diváka. Taky mě překvapilo, že hlavním argumentem pro odstranění byla blízkost ZUŠ, která má vést žáky právě k názorové otevřenosti a spontánnosti, o kterou mohou v dospělosti přijít. Paradoxně sama působím jako odborná asistentka v ateliéru Design skla Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a snažím se být názorově otevřená všem formám výtvarného projevu. Neumím si představit, že bych někomu takový projekt zakázala. Připravila bych ho nejen o osobní zkušenost, ale i názorový střet, který by měl vést k otevřenému dialogu.

Jak vlastně vůbec vznikl nápad na uspořádání výstavy?
K projektu jsem byla přizvána galerií Ahoj, Nazdar a Čau s jejichž kurátorkou Petrou Filipovskou jsem měla možnost spolupracovat v minulém roce v rámci výstavního cyklu Teatralita pro Galerii Deska. Výstava měla být site-specific – na míru prostoru, který je malou výkladní skříní. K tomu mě inspirovaly výlohy obchodního domu Hermés, na jejichž podobě se podílejí přední umělci a designéři a kde se často stává, že samotné produkty jsou v celkové instalaci výlohy jen stěží rozpoznatelné.

Vybrala jsem proto takové práce, které splňují požadavky „display“. Jednalo se o sklo zobrazující produkty módních značek jako je Calvin Klein, Victoria’s Secret, Hermés, Manolo Blahnik apod. Tyto produkty však musí být vystaveny v určitém kontextu. Jmenované značky expandovaly do pop kultury v posledních třech letech. Vidíme je na hvězdách jako je Nicky Minaj, Kim Kardashian, Justin Bieber, nebo Rihanna. Jejich kopie se často objevují u travestitů a módní průmysl v současnosti zažívá obrovskou expanzi transsexuálních modelů. Proto jsem vytvořila storytelling instalaci – příběh thajského transsexuála a evropského sexuálního turisty, jejichž kultury se střetávají ve výloze Kina Varšava.

Ve vaší tvorbě se kriticky vyjadřujete k současnému světu módy. Máte v něm někoho, kdo je vám aspoň trochu sympatický?
Určitě vycházející španělská hvězda Palomo, který netradičně využívá pro prezentaci svých dámských kolekcí pouze muže. Jeho kampaně jsou dekadentní, romantické a genderově stírají všechny předpoklady vysoké módy. Jeho oblečení se objevilo třeba ve videoklipu Malibu od Miley Cyrus, měla ho na sobě i Beyoncé při focení svého ikonického potrétu s dvojčaty nebo Rita Ora na nedávných MTV Awards.

Zmínila jste také ústeckou Galerii Deska, o které se v poslední době hodně mluví a kde působíte jako kurátorka. Můžete nám o ní říct něco víc?
Deska funguje od listopadu 2013 a spolupracuje nejen s českými ale i zahraničními umělci. Vznikla z přestavěných veřejných záchodků o rozměrech 8 x 6 m. Koncepce výstav je podmíněná celoročnímu tématu, ke kterému se umělec výtvarným způsobem vztahuje. Některé práce reagují na aktuální společenské problémy, jako v případě německé autorky Stefanie Busch, která vytvořila manipulovanou fotografii známého obrazu německého romantického malíře Adriana Ludwiga Richtera – Přívoz pod Střekovem z podvodní perspektivy. Tu znají především ti, kteří na člunech překonávají Středozemní moře z Libye. Stefanie osoby s touto zkušeností přizvala ke spolupráci. Eritrejští migranti Filomon a Samuel, kteří žijí v současné době v německém pohraničí, společně se Stefanií vylepili na Desku celkem 620 fotografií. Projekt měl velký mediální ohlas, a to především kvůli naší otevřenosti vůči migrační politice, která není v Ústí nad Labem zrovna dvakrát populární.

Jaké jiné zajímavé věci se teď dějí v Ústí?
V současnosti tady funguje několik výstavních prostorů, které spravují studenti nebo absolventi Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Příkladem může být Kino Hraničář, které provozuje nejen kino a kavárnu, ale i galerii. Její program navazuje na program Německého muzea hygieny v Drážďanech. Dále tady máme Galerii Emila Filly a nově otevřený Dům umění. Pro mě jako pro nezávislého umělce – konzumenta umění, je ale oficiální ústecká výtvarná scéna velmi plochá. Omezuje se především na fakultní témata, jako je konceptuální umění, otázka životního prostředí, Sudety a sociálně angažované umění. Preferuje autorský okruh fakulty, což považuji za nezdravé. Proto se možná paradoxně snažím dělat něco zcela jiného, co se vůči tomuto proudu vymezuje.

Michaela Spružinová: Herpés / vitrínky. 20. 1. – 23. 3., Galerie Ahoj Nazdar Čau, Kino Varšava, Liberec.