Marnost nad marnost, všechno je marnost!

Minulý týden jsem byl na návštěvě u pana Hůlky. Ano, u toho pana Hůlky, co měl začátkem devadesátých let na Papíráku legendární klub, ve kterém se tehdy v hned několika patrech dělo to nejlepší, co kdy Liberec na poli klubové kultury zažil. Už nikdy jsem nebyl z žádného místa tady víc unešený než právě z „Hůlky“. To všechno je sice dávno pryč, ne tak ale nadšení pana Hůlky. Ze svého domu nad Papírákem vybudoval svépomocí během několika let doslova oázu, ve které si připadáte jako někde v jižní Francii nebo Itálii. Před časem přišel s nápadem, že by podobným způsobem zvelebil i další terasy v okolí Papíráku, tedy místa, kde by asi ani toho největšího optimistu nenapadlo hledat ráj na zemi. Ne tak pana Hůlku a když jsem viděl, jak dokázal změnit svou zahradu, nemám sebemenších pochyb, že by se stejně úspěšně a stylově dokázal vypořádat s dalšími pozemky. Netěšte se ale zbytečně, nic z toho se konat nebude. Na magistrátu nakonec nenašel pro svůj skvělý nápad dostatek pochopení. Místo toho se celá současná politická reprezentace Liberce právě hádá, kdo může za to, že přímo na Papírák dosedne obrovská nevzhledná betonová krabice, která s přehledem zadupe do země všechno kouzlo, které tahle čtvrť kdy měla. I kdyby se nakrásně podařilo tu stavbu zatrhnout, problém, co s centrem Liberce to nevyřeší. To opravdu nikdo v tomhle městě nedokáže přijít s nějakou jasnou vizí, koncepcí, jak by se Liberec měl architektonicky rozvíjet? Nebo ještě lépe vše následně realizovat? A není to jen problém centra Liberce – běžte se podívat na rodinné domy, které rostou rychlostí světla na okraji města. Stojí vedle sebe bez ladu a skladu, jako by je tam někdo jen tak naházel odněkud z vesmíru. Po tom všem zmaru se člověk projde Lidovými sady nebo Liebiegovým městečkem a nemůže se sám sebe přestat ptát – proč to dřív šlo a dnes ne? Tolik otázek a tak málo odpovědí…