Lukáš Pohanka: Muž na radnici

Sedím na schodech nové mateřské školky ve Vratislavicích od architekta Petra Stolína a nemůžu se vynadívat. Je nádherná. Až nadpozemsky krásná. A vedle mě sedí ten, bez jehož odvahy a nadšení pro věc by nikdy nemohla vzniknout – tamní starosta Lukáš Pohanka.

Při pohledu na stav nebo spíš nestav současného Liberce vám připadá situace v jeho městském obvodu, ležícím na samém okraji skomírající metropole severu, jako z jiné planety. Všechno začalo v roce 2010, kdy se tehdy nové vedení Vratislavic v čele se starostou Lukášem Pohankou, rozhodlo v samém středu obce postavit kulturní centrum. Na lukrativních pozemcích, kde původně měly stát bytové domy. Prošlo by něco takového jinde? Těžko. A jako by to nestačilo, autorem vítězného návrhu nebyl nikdo jiný než renomovaný architekt Petr Stolín, jehož moderní architektura není ale zrovna ta, která by lahodila každému oku. Pustit se do něčeho takového chtělo pořádnou porci odvahy, ale povedlo se a budova Desítek získala hned další rok cenu Stavba roku Libereckého kraje.

Tím ale vše teprve začalo. Brzy následovaly další stavby a projekty, které postupně proměnily Vratislavice v místo, kde se lidem prostě dobře žije. Neustále narůstající počet obyvatel je toho víc než přesvědčivým důkazem. Není se čemu divit – velkorysá obnova zámeckého parku, jeho romantická, ale stejně vzorně upravená odpočinková alternativa lesoparku v Zeleném údolí nebo nedávno otevřený park Nové Vratislavice (s grilem a jukeboxem pro všechny!) jsou jen malým příkladem toho, co dělá život lidem opravdu příjemným. Když k tomu ještě přidáte aktivity, za kterými vedení městského obvodu nestojí, ale o to víc je podporuje, jako třeba projekt na záchranu zauhlovací věže nebo kompletní rekonstrukci rodného domu Ferdinanda Porscheho, máte pohromadě už docela dost důvodů, proč si Vratislavice pod vedením Lukáše Pohanky zamilovat.

Jedním z nejpřesvědčivějších důkazů, že jsou lidé někde spokojeni je to, že se tam rozhodnou založit rodinu. A podle toho, kolik dětí se ve Vratislavicích za poslední roky narodilo, musí být každému jasné, jak moc se jim tam líbí. To ale mimo jiné znamená, že budete muset přístavbami navýšit kapacitu stávajících školek a když ani to už nestačí, nezbyde vám nic jiného než postavit školku novou. A protože se jmenujete Pohanka a jste starosta ve Vratislavicích, tak musí být každému jasné, že to nebude jen tak obyčejná školka. A tak ji stejně jako v případě kulturního centra navrhne architekt Petr Stolín, který se tentokrát rozhodne jít ještě dál a přijde se stavbou, která vychází z jeho legendárních Zen Houses. Ano, přesně těch, které v roce 2016 získaly prestižní Českou cenu za architekturu a o kterých psaly všechny přední světové magazíny o architektuře.

Stačí jeden letmý pohled na novou budovu školky, aby vám bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy další architektonické ceny budou následovat. To ale není zrovna to, co by starostu teď ze všeho nejvíc zajímalo. „Nejdůležitější pro nás je, aby se tady hlavně líbilo dětem a paním učitelkám,“ říká a na jeho tváři je znát jak úleva, že stavebně náročná a svým pojetím nevšední budova v pořádku stojí, tak také velké očekávání, jak bude přijata těmi, pro které je určena. Ale po zkušenostech s budovou Kulturního centra 101010 a celou řadou dalších realizovaných projektů už tuší, že ne všichni budou spokojeni. Minimálně ne hned. Na to se jedná o příliš výjimečnou stavbu. Zároveň je ale připraven trpělivě a s pochopením odpovídat na všechny stížnosti a negativní reakce, kterých bude rozhodně víc než pozitivních reakcí. Je třeba mít stále na paměti, že žijeme v Čechách, kde největší pochvala je, když se mlčí.

Stavba nové školky je jen jedním z dalších důkazů, jak se Vratislavicím pod vaším vedením daří. Myslíte ale, že by to šlo stejně hladce v mnohem větším Liberci?
Podle mého názoru je jedno, jestli se staráte o velké nebo malé město. Nejdůležitější je mít odvahu a chtít pro vaše město nebo obec opravdu něco udělat. Jak se říká, když se chce, všechno jde. Samozřejmě, že i my musíme řešit spoustu problémů, ale to je přece běžné i kdekoli jinde, ať už v práci nebo v životě. Ze všeho nejvíc ale podle mě záleží na tom, chtít něco dokázat. A pak je celkem jedno, o jak velké město se jedná.

To zní až podezřele moc jednoduše…
Odhodlání něčeho dosáhnout je podle mě základem všeho. Když něčemu budete věřit, podaří se vám snáz přesvědčit nejen vaše kolegy, úředníky, ale také ostatní lidi. Dokázat nadchnout občany pro věc je podle mě hlavní úkol jakékoli politické reprezentace. Mít vizi, nebát se ji představit a následně si za ní i stát. A pak je samozřejmě taky důležité mít kolem sebe kvalitní lidi. Zní to možná jako klišé, ale bez spolupracujících lidí v zastupitelstvu nebo na úřadě nedokážete vůbec nic. Ať už jste ve funkci starosty nebo primátora, pořád máte vy sám jen jeden hlas. A když vás ti ostatní nepodpoří, tak máte smůlu.

Myslím navíc, že v těch zásadních věcech by měla existovat shoda napříč politickým spektrem. Výtvarník Zdeněk Lhotský mi vyprávěl, jak byl kdysi na návštěvě v jednom dánském zastupitelstvu, kde byl na každém stolku zpěvníček. Když se ptal, proč tam je, řekli mu, že si na začátku každého jednání všichni společně zazpívají tři písničky.
Podobný pocit jsem měl při služební návštěvě kantonu St. Gallen. Když jsme si vyměňovali zkušenosti z komunální politiky, tak naši švýcarští kolegové nemohli pochopit, jak je možné, že politici u nás na sebe podávají trestní oznámení jak na běžícím pásu. Přijde mi, že většině politiků v naší zemi nejde ani tak o jejich město či obec, ale spíš o jejich ego. Když vidí, že s nějakým dobrým nápadem přijde někdo jiný, tak mu to radši hned zamítnou, protože první, co je při jejich ješitnosti napadne je to, co kdyby jejich protivník díky tomu získal nějaké politické body navíc. Takže to radši zamítnou, nic se tím pádem neděje, nikdo nemůže o nic přijít a všichni jsou spokojení.

To je taková naše klasika. Soused má pěkné auto, ale než abych se snažil a mohl si jednou nějaké podobné koupit taky, tak ho radši udám, oba nemáme nic a vše je v nejlepším pořádku…
Přesně to je často ten hlavní kámen úrazu, proč se věci v mnoha městech nikam neposouvají. Navíc něco bourat bylo, je a bude vždy snazší než něco vybudovat. Když řeknete, že se vám něco nelíbí, tak to máte hned vyřešené. Když se naopak rozhodnete do něčeho pustit, nikdy to není hotové hned.

V nadcházejících komunálních volbách kandidujete jak do vratislavického, tak i do libereckého zastupitelstva. Není asi moc těžké si představit, jakým způsobem budete pokračovat v případě vašeho úspěchu ve Vratislavicích, ale co vaše případné působení na liberecké radnici? Do čeho se chystáte pustit tam?
To je škoda, že vás nezajímají ty Vratislavice, protože jsem se vám právě chtěl pochlubit, že koncem října otevřeme novu rozhlednu na Císařském kameni.

Ještě řekněte, že zase dřevěnou!
Ne, tentokrát to už bude ocelová konstrukce, takže nehrozí, že bychom ji za deset let museli rozebrat, jako tu stávající dřevěnou. Ale stejný osud nedávno potkal třeba i dřevěnou rozhlednu v pražské ZOO.

A teď k tomu Liberci…
Štve mě nepořádek, který je takřka úplně všude. Lidem to už možná ani nepřijde, ale každý, kdo se v Liberci objeví poprvé, si toho hned všimne. Je to vizitka města. Vizitka všech lidí, nejen politické reprezentace. Hodně hmatatelný důkaz o tom, jak to s tím městem politici vlastně myslí. Ve Vratislavicích máme vlastní technické středisko, které je jakýkoli případný nepořádek schopno uklidit v řádech jednotek hodin, ne dnů, měsíců nebo dokonce vůbec.

Mít uklizené město je fajn, ale není to trochu málo?
Obrovsky mě v Liberci taky štve stav silnic, po kterých všichni jezdíme každý den. Myslím, že jejich opravy probíhají naprosto nesystémově. Liberec navíc dostává mnohem víc peněž na daních, než tomu bylo v minulých letech, ale není to na něm vůbec vidět. Na údržbu a opravu komunikací by mělo jít mnohem víc peněz než teď.

Úklid, nové silnice… Nemáte v plánu ještě něco pro duši?
Liberec má krásnou přehradu, je škoda, že se zatím vůbec nedokázal využít její potenciál. Je to téma, o kterém se často mluví, ale vždy jen do voleb. Potom zatím vždy chyběla vůle to dotáhnout až do finální fáze. Když se bude chtít a zároveň se z revitalizace přehrady stane společný cíl pro všechny, není důvod, aby se to nepovedlo.