Karpatské hry

„Ten den musí přijít. Nečekaně, jako se objeví osamělá labuť nad severním obzorem. Vzácná a bělostná, pomalu mává křídly, daleko doletí. Den z jiných světů, bez tíhy času. Přijde tím jistěji, čím déle před tím pociťuji váhu času, pot, námahu. Dny plné tíhy času a uplývající síly jsou dny, kdy se pachtím. Davič čas a hřebčí síla mě pohánějí, musím vidět všechno, zlézám skalnaté svahy a brodím se vodami, zkoumám údolí, všechno zapisuji do paměti. Pachtím se po horách. Pociťuji při tom radost, ale není to radost tichá a vědoucí, ale prudká, zvířecí. Cítím, že za takových dravých dnů bych rád vyzkoušel v životě všechno. Okrást vlastního otce. Rozdat všechny peníze cikánům. Milovat se se čtyřmi dívkami najednou. Nechat si vytlouci zuby. Zabíjet velryby v jižních mořích, nohy si nechat umrznout na jezeře Athabasca. Utancovat se k smrti, dát se upálit za spásu všech lidí. Tisíce lákavých věcí. Dokonce kdyby bylo možno vzkřísit mrtvolu, rád bych si jednou za život i někoho zabil. Zapíchnul. Místo toho: pachtím se po horách, tam utrácím životní sílu. Ale tohle tajemství ať zůstane mezi námi, můj hebkouchý bratříčku, to nejsou pravdy pro kdekterá ouška!“ Vzpomínám si, že když jsem Karpatské hry od Miloslava Nevrlého četl poprvé, byl jsem téměř neustále v šoku a zároveň nepřestával obdivovat neuvěřitelnou sílu osobní zpovědi spisovatele, kterého jsem do té doby znal jen jako autora zcela zásadní knihy pro tento region, Knihy o Jizerských horách. Pokud jste Karpatské hry ještě nečetli, máte šanci to konečně napravit, protože nakladatelství Vestri je právě znovu vydalo, tentokrát s ilustracemi Ludvíka Kunce. Nevím jak vy, ale já skáču přímo radostí – nedávno jsem se totiž pokoušel knihu sehnat, ale nikde, opravdu nikde ji neměli. Tak teď. U Fryče.