Johana Ožvold: The Sound Is Innocent

Elektronická hudba není zrovna něco, o co by u nás někdo dvakrát stál. Vím o tom své, dost dlouhou dobu jsem se s tím snažil něco udělat. Na rozdíl od mnoha jiných zemí, a to nejen na Západě, u nás nikdy nezaznamenala elektronická hudba velký ohlas. Ani nemáme jednoho jediného interpreta, který by se s tímto hudebním žánrem dokázal ať už doma nebo dokonce v zahraničí nějak výrazně prosadit. O to větší obdiv a uznání si zaslouží Johana Ožvold (pokud vám to nic neříká, tak ještě nedávno Švarcová), že se pustila do něčeho tak odvážného, jako je natočení celovečerního dokumentu o elektronické hudbě. Když k tomu přidáte ještě ten nepatrný detail, že tato režisérka, herečka, zpěvačka, moderátorka a v neposlední řadě také kurátorka v Národním filmovém archivu pochází z Liberce, je to už hodně důvodů k tomu, si s Johanou o tom všem trochu popovídat.

Nevím, z čeho mám být v šoku víc. Jestli z toho, že chystáš celovečerní dokument o elektronické hudbě nebo že jsem až nedávno zjistil, že jsi z Liberce…
No, to že jsem z Liberce mi dalo míň práce. Ale možná jedno s druhým tak trochu souvisí. V Liberci jsem žila do svých osmi let a táta tehdy pracoval v tamním rozhlase jako zvukový technik. /Tady je na místě dodat, že Johana víc, než skromně zamlčela, že její otec Josef Švarc je hodně zásadní postavou zdejšího rozhlasového vysílání. Byl to on, kdo nahrál a sestříhal v Experimentálním studiu Československého rozhlasu v Liberci slavnou rozhlasovou koláž Václava Havla Čechy krásné, Čechy mé, kterou budoucí prezident natočil v našem městě v roce 1969. V roce 1978 založil Josef Švarc Malé studio Liberec, které dlouhá léta učilo děti natáčet reportáže pro rozhlas/. Když táta potřeboval prolnout nějaké dvě reportáže, používal k tomu elektronickou hudbu. Takže jsem už ve čtyřech letech poslouchala Kraftwerk a ani o tom nevěděla.

To tehdy byla taková móda. Slovenský hudební pořad Triangel měl zase jako znělku Blue Monday od New Order…
K elektronické hudbě jsem se ale dostala až díky kamarádům. Nejvíc mě ovlivnil Petr Marek. V osmnácti mi pustil Cabaret Voltaire, které jsem si totálně zamilovala. Taky Kraftwerk a mně právě tehdy při poslechu jedné desky došlo, že přesně to používal táta v 80. letech jako podmaz k reportážím. Hodně důležité pro mě taky bylo pardubické Divadlo 29, které bylo zaměřené na experimentální hudební scénu, bez nějakého žánrového vyhranění. Tehdy jsem toho slyšela strašně moc – od hardcore jazzu až po propojení jazzu a elektroniky. Minula mě taneční scéna z 90. let, na které mě ale vždycky dost odrazovaly ty drogy, co s ní byly spojené. Až když jsme začali připravovat tenhle dokument, tak mi můj manžel Martin Ožvold ukázal celou detroitskou scénu a pustil ty nejzásadnější houseový věci.

Je pravda, že původně měl ten dokument být o domácí elektronické scéně?
Ano, ale po dvou letech rešerší jsem došla k názoru, že se tady za celou dobu nestalo nic, co by mě dostatečně motivovalo k tomu, abych o tom natočila celovečerní film určený do kin.

Sad but true…
Natočit film dá tolik práce, že nejde – aspoň teda v mým případě – dělat jen tak napůl. Musím být o správné volbě tématu přesvědčena na 100 %. Tak jsem se rozhodla, že ten film bude o vývoji elektronické hudby ve světě. Od začátku padesátých let až po současnost. Hodně lidí si myslí, že elektronická hudba je jen povyražení pro smažky, techno, tucka, diskotéka pro blbečky. Pro mě je to hudba, která tady je už sedmdesát let a neustále se vyvíjí, je součást našeho života.

Kdo všechno se v dokumentu objeví?
Těch lidí je docela hodně, ale hlavní slovo budou mít John Richards, noisař z Dirty Electronics, který si vyrábí vlastní elektronické hudební nástroje, Steve Goodman, kterého většina lidí zná hlavně jako Kode9 a zakladatele labelu Hyperdub, málokdo už ale ví, že má doktorát z filozofie a napsal knihu o sonických zbraních a fyzickém účinku různých frekvencí na lidské tělo, skladatel a filozof Francois Bonnet, nyní také ředitel institutu pro výzkum do sonologie a elektroakustické hudby GRM, který už ve 40. letech založil Pierre Schaeffer, profesor aplikované informatiky a hudebník který se věnuje live codingu Julian Rohrhuber, který se podílí na vývoji open-source programovacího jazyka SuperCollider, Haness Hoelzl a Alberto de Campo kteří se věnují algorytmickému umění a vyrábí parádní nástroje a učí na UDK v Berlíně. Ve filmu se ale třeba taky objeví Robert Henke /projekt Monolake a jeden z hlavních tvůrců softwaru Ableton Live – pozn. red./ nebo pamětníci jako Francois Bayle nebo Beatrize Ferreyra, kteří vzpomínají na to, jaké to bylo, když v padesátých letech s elektronickou hudbou začínali.

To je úžasný! Kdy bude film k vidění?
Plánované dokončení je v lednu 2019 a distribuční premiéru máme naplánovanou tak, aby se dokument mohl objevit na festivalu Lunchmeat v Praze. Uvidíme, jestli bude ve Varech nebo na mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Samozřejmě bychom se chtěli s filmem dostat i na zahraniční festivaly.

Co by sis přála, aby lidem film dal?
Bylo by super, kdyby jim trošku rozšířil obzory, kdyby si uvědomili, že elektronická hudba je mnohem širší oblast, než si předtím mysleli. Ideální varianta samozřejmě je, aby lidi měli chuť hned běžet domů a začít guglovat jména všech těch skvělých lidí, kteří se ve filmu objevili.