Jiří Dostál: Čarostřelec

Pokaždé, když v našem regionu narazím na někoho opravdu talentovaného, je velká šance, že s tím bude mít co do činění Jiří Dostál, dlouholetý ředitel jablonecké umělecké průmyslovky. A nejen s tím.

I když Jablonec nad Nisou už dávno není vyhlášeným světovým centrem bižuterie, a je to na něm místy dost znát, stále se může pyšnit několika zcela výjimečnými fenomény s minimálně celorepublikovým významem. Vedle Jablotronu a Mitonu je to zcela nepochybně novodobá mincovní tradice města, kterou ztělesňuje nejen Česká mincovna, ale také Vyšší odborná škola, která je součástí SUPŠ a VOŠ v Jablonci nad Nisou. A právě na vzniku obou dvou posledně jmenovaných institucí a jejich následném úspěšném rozvoji má velký podíl akademický sochař Jiří Dostál. Dokonce si dovolím tvrdit, že bez něho by ani jedna z nich v Jablonci nebyla. A pokud ano, tak určitě ne v takové podobě, jak ji známe dnes.

Nejdřív přišla na řadu Střední uměleckoprůmyslová škola, kam Jiří Dostál nastoupil na žádost kolegů z oboru nejprve jako učitel, aby tam krátce na to dělal už ředitele, a během následujících dvaceti jedna let ji proměnil v respektovanou instituci, která dokázala vychovat celou řadu úspěšných absolventů. Když mi vypráví o svém nástupu do školy, napadá mě, že stejně jako třeba v případě zvolení Václava Havla prezidentem, mohlo být něco tak spontánního možné jen začátkem 90. let. „Měl jsem to tehdy úplně obráceně než většina lidí tady,“ vzpomíná Dostál na svůj nečekaný nástup do školy. „Za komunistů jsem byl téměř celou dobu na volné noze a zaměstnat jsem se nechal až po roce 1989. Takže všichni začali podnikat a ze mě se stal státní zaměstnanec.“ Ale rozhodně ne ledajaký, když svobodným duchem umělce, který se dokázal postarat vždy sám o sebe, dokázal velmi rychle prodchnout i zkostnatělé školní zdi.

Velkou inspirací v tom, jakou atmosféru vytvořit na jablonecké umělecké průmyslovce, byly Jiřímu Dostálovi také silné zážitky, které si odnesl ze svého studia na pražské UMPRUM v ateliéru legendárního sklářského výtvarníka Stanislava Libenského. „Nepřestává mě fascinovat, jak ohromně lidský vztah k nám měl. Jak nám rozuměl, jak nás měl rád. Jak otevřeně s námi mluvil. Když třeba hodnotil naše práce, nikdy neřekl, že je to hrozný. V každé věci si dokázal najít aspoň kousek, který za to stál a od něho se dokázal dostat k tomu, co byste měli zlepšit, udělat jinak. Byl to nejgeniálnější pedagog, jakého jsem kdy poznal. Nikdy nás neponížil, měl s námi trpělivost a chápal nás.“ Když se Jiří Dostál stal ředitelem školy, snažil se ke studentům chovat podobně jako jeho velký pedagogický vzor.“ Na uměleckou průmyslovku v Jablonci jsem sice nikdy nechodil, ale když Jiřího Dostála poslouchám, s jakým nadšením o ní vypraví, je mi jasné, že se mu to povedlo. „Práce se studenty na tomhle typu školy je geniální. Je to úplně jiné prostředí než na gymplu nebo dalších školách. A když se k tomu přidají senzační kolegové kantoři, máte vyhráno.“ Když k tomu ještě připočteme jeho zásluhu na rozšíření výuky o nový obor Grafický design a zavedení Vyšší odborné školy se studijním oborem Ražená medaile a mince, je jasné, že ten, kdo má vyhráno především, je Jablonec!

Umělecká průmyslovka není ale jediná věc, za kterou by v Jablonci měli být lidé Jiřímu Dostálovi vděčni. Tou další a neméně zásadní je Česká mincovna. Byl to totiž právě on, kdo se v době, kdy už bylo jasné, že se Československo rozdělí a Česká republika tak přijde o jedinou federální mincovnu ve slovenské Kremnici, zmínil před svým dobrým kamarádem Janem Vízkem ze společnosti Bižuterie o tom, že Česká národní banka hledá zájemce o vybudování nové mincovny. To, co následovalo potom, je už historie. Když tehdy řekl Dostál Vízkovi, že by se mince jednou mohly stát klíčovým výrobkem, který zcela zastíní bižuterní výrobu, nemohl tomu snad věřit ani on. A přece se tak stalo. „Věděl jsem, že nikde jinde v republice nemají tolik lidí se zkušenostmi s lisováním kovu a výrobou razidel, jako my tady v Jablonci díky bohaté tradici výroby kovové bižuterie,“ vysvětluje pozadí svého úspěšného proroctví Jiří Dostál. „To hlavní, co ale nakonec rozhodlo, bylo to, že si všichni ostatní zájemci mysleli, že jim na to dá Česká národní banka peníze. Jenže to byl velký omyl. Banka tenkrát řekla, všechno si musíte zaplatit sami, my vás budeme maximálně kontrolovat.“ Bižuterie si to nemyslela, a tak vzniku České mincovny, na jejímž úplném začátku stál právě Jiří Dostál, už nestálo nic v cestě.

Přijde vám to na jednoho člověka strašně moc? Tak vydržte, ještě nejsme zdaleka u konce. Jiří Dostál je totiž nejen inspirativním ředitelem a autorem myšlenky na vznik mincovny, ale především uznávaným sochařem, výtvarníkem a medailérem. Jeho působení v oblasti medailérství je dostatečně známo a jen málokdo si bez tvorby Jiřího Dostála dokáže představit současnou podobu tohoto oboru v České republice. Dobře známá jsou také jeho díla z oblasti malby, kresby a grafiky a v posledních letech opět i práce s kamenem, které se pro její časovou náročnost může plně věnovat až po skončení svého pedagogického působení. Méně známé, ale rozhodně ne méně zásadní, je třeba Dostálův design vypínačů a zásuvek Tango, které navrhl pro společnost ABB a díky kterým se i naše domácnosti nadobro vrátily do Evropy. Stranou zájmu Jiřího Dostála nezůstal ani grafický design, když např. navrhl současná loga pro Jablonec nad Nisou nebo Českou mincovnu tamtéž.

A pak jsou tu ty motorky. První (Jawa ČZ 175 Sport) si koupil hned za svou první vyhranou soutěž pro ČNB v roce 1968, tu nejnovější a zároveň nejkrásnější jen před pár měsíci. Na otázku, kde se vzala tahle jeho celoživotní vášeň, nemusí hledat dlouho odpověď. „Jsem kluk z vesnice a tam měli kluci zkrátka motorky vždycky rádi. A když si můj brácha vzal za ženu dceru legendárního motocyklového závodníka Antonína Vitvara, nebylo co řešit.“ Motorky se staly nadobro součástí jeho já. Jezdil na nich malovat do přírody, získával na nich inspiraci pro svou tvorbu. A v roce 1987, při své první návštěvě tehdejšího západního Německa, dokázal s motorkou překročit i železnou oponu. „Tehdy jsem si v Německu koupil úplně novou Hondu 350 a když jsem s ní přijel na hranice k Železné Rudě, musel jsem z ní sesednout a přetlačit přes hranici pěšky. Němečtí celníci si mě fotili a říkali, toho hned zavřou.“ Ale nezavřeli, a tak se může Jiří Dostál prohánět na motorce i dnes, ve svých sedmdesáti jedna letech.

A nebo se stále živě zajímat a aktivně zapojovat do aktuálního společenského dění v Jablonci, pro který toho tak moc udělal a který má tak moc rád. Jedním z projektů, ve kterém se v současné době Jiří Dostál angažuje, je chystaná revitalizace Horního náměstí, jejíž nedílnou součástí by mělo být i navrácení Metznerovy kašny se sochou bájného rytíře Rüdigera. Vlna odporu, která se proti tomuto záměru zdvihla, dává ale tušit, že ani víc než sedmdesát let po konci II. světové války nejsou všechny sekery zakopány. „Nechápu, jak s tím někdo vůbec může mít problém,“ říká Dostál. „Horní náměstí, jak ho navrhl architekt Josef Zasche, je naprosto geniální urbanistická věc, kterou v České republice nikde jinde nenajdete. A Metznerova kašna k ní neodmyslitelně patří. Jsem si jist tím, že když dokážeme provést revitalizaci náměstí v jeho původní podobě, bude to mít obrovský celoevropský kulturně politický dopad a současně by z naší strany šlo i o významný akt usmíření mezi původními a dnešními obyvateli Jablonce.“

Jak vidíte, je toho opravdu hodně, co Jiří Dostál za svůj život stihl dokázat, ale to rozhodně neznamená, že by už nic dalšího nechystal. Nedávno proběhla v Oblastní galerii v Liberci jeho výstava Srdce v Lázních, kde představil nejen svou aktuální sochařskou tvorbu, ale také umělecká díla významných absolventů jablonecké umělecké průmyslovky z dob jeho působení na této škole. V současné době pracuje na prestižní sběratelské sérii České mincovny Národní hrdinové, v rámci které postupně ztvární devatenáct osobností novodobé české historie. „Nejvíc se těším, až budu dělat Josefa Toufara. To je člověk, kterého si moc vážím.“ Trochu v mlze je tvorba českých euro mincí, ale pokud by na ně došlo, není to zrovna to, co by Jiřího Dostála lákalo. „Já jsem hodně svobodomyslnej a tohle je hodně přísná disciplína s předem danými pravidly. Pro mě je nejkrásnější, když mě to baví. Potom na to myslím neustále. To se mně potom nechce chodit ani spát a hned ráno, když vstanu, tak se těším, že na tom budu zase dělat. A trochu mám obavy, že bych to s tím eurem takhle neměl. I když, to vlastně člověk dopředu nikdo neví, co?“ Neví, ale jedna věc je nejen v Jablonci už teď víc než jistá – je důležité míti Dostála.