Jan Šolc – Žít v Liberci

Občanský aktivista, filozof, vysokoškolský učitel, poslanec, poradce Václava Havla a jak on sám o sobě říká „totální Liberečan“ Jan Šolc sepsal knihu svých vzpomínek Žít v Liberci, která právě vychází v nakladatelství Knihy 555.

Zahoďte veškerou ostražitost, opatrnost a nedůvěru a hned si knihu Žít v Liberci pořiďte – ani na chvilku nebudete litovat. A nemusíte zůstat jen u sebe – radost z knížky určitě budou mít i vaši příbuzní a známí. Honza ve svých pamětech nevzpomíná pouze na svůj život, i když i to by bohatě stačilo, ale věnuje se také významným historickým událostem, které jeho život provázely a formovaly. Nechybí tak ani autentické vzpomínky na odsun nebo srpnovou okupaci. Pro ty největší pochybovače a vám všem ostatním jako malá odměna je tady krátký úryvek z knihy, která bude slavnostně pokřtěna v pátek 7. prosince v Krajské vědecké knihovně v Liberci.

Jana

Brzy po tátově zatčení jsme se výměnou bytů přestěhovali do prvního patra paláce NISA na Gottwaldově, dneska staronovém Soukenném náměstí. Dům zaujal na první pohled výškou a fasádou, obloženou kameny z liberecké žuly jako zdařilá zmenšenina mrakodrapů. A pro pamětníky i epizodou z poválečného chaosu.

V půli května 1945 vyhnali revoluční gardisté všechny obyvatele z osmi pater budovy a oblečené či neoblečené je přinutili vyjít na náměstí. Mužům nařídili zout boty a postavit se bosi podél nároží do Široké ulice. Když dáte sedmnáctiletému klukovi v pohnutých chvílích dějin do ruky pistoli, nemůžete tušit, co s ní vzápětí vyvede. Nastalo bití a trýznění Němců a jak si pan Jaroslav Zeman vzpomíná, ozvala se za jeho zády střelba a na dlažbě zůstali ležet čtyři mrtví.

Když si jeden přední politik tou dobou stěžoval prezidentu Benešovi na nezákonnosti páchané komunisty a nepravdy jimi hlásané, prezident krátce odvětil: „Pravdy historické teď musí ustoupit pravdám politickým“.

O málo dřív, než se v obytných patrech usídlili gardisté a ve sklepě si zřídili výslechové cely, obývala budovu převážně úřednická elita majitelské italské banky Asicurazioni Generali. Nechala v přízemí zbudovat luxusní kavárnu s působivou půlkruhovou předzahrádkou. Byl to pojetím interiéru ojedinělý architektonický počin, odpovídající náročnému evropskému měřítku, reprezentovaný názvem „Winkler´s Grand Café Generali“. Ještě dlouho po válce žila v povědomí města jako Kavárna Procházka, populární „kafáč“, proslavený tanečními večery s předními orchestry. Předzahrádka dávno zmizela a kavárnu nedávno koupila banka Sberbank, kam noha nevkročí.

Od mala jsem spal při otevřených oknech, a tentokrát i s taneční hudbou. Znal jsem už jako sedmák pořadí repertoáru tanečního orchestru Ládi Bareše, věděl jsem, kdy zazní vtíravá sladká Rainbow, pak zahrají dechy ty vysoké „fajfky“ Glenn Millerovy Měsíční serenády, jak je hrál hostující slavný pražský orchestr Jiřího Procházky. Nejvíc mě ale braly Modré dálky, šlágr, který mi v peřinách otevíral vidinu mých příštích modravých dálek, že i na mě počká „někde na rozcestí štěstí“. Za teplých letních večerů byla všechna okna kavárny otevřena dokořán, takže se zdálo, že mi saxofony hrají u postele. Pro tu chvíli by bylo mým štěstím sedět v koutě parteru dole v kavárně, ale aby na mě nebylo moc vidět.

Těšil jsem se, že i v mých modrých dálavách budou stejně krásné dívky jako ty, které vcházely v podvečer do kavárny POL. Ten poetický název neměl nic společného s Arktidou, byl jednou z dalších názvů kavárny, prostou zkratkou Podniků okresu Liberec. A na ty krásky jsem nezapomněl, v mých představách nezestárly, hlásím se k nim i po tolika letech na ulici a přivádím je do rozpaků svým vyznáním. Šťastně se pak usmívají, že to snad není ani možné…Bylo to fajn a je to pryč. Prostě čas jako by to všechno rozmyl a dneska žijeme už poklidně své modravé dálky.

Přemýšlel jsem, kde je asi právě teď holka, se kterou se jednou ožením. Kde bydlí. Stačilo ale přeběhnout nádražní lávku a mezi bloky činžáků na rozlehlém dvoře Jeřábu by určitě chodila po bidle na koberce. Kdo to ale věděl… Nestál bych jí jako romantik ani za pohled. Musela být strašným dítětem, sousedky na ni žalovaly mamince, že bratříčka posadí na vysokou zídku a hraje s kluky fotbal. Dokonce v útoku, v brance byla nuda. Na školním výletě ve Svijanech přešla betonový mostní oblouk nad Jizerou. Paní učitelka seděla cestou domů v rohu kupé dočista zničená. Když slavní provazolezci Třískovi natáhli nad kutnohorským náměstím lano a hledali před hlavní produkcí mezi veřejností odvážlivce, který by se nechal převézt po laně na trakaři, nezaváhala a přihlásila se. Ale do osmnácti jí chybělo pár let. Navíc Janu odmala trápila nejistota, „jestli je na světě spravedlnost“. Myslím si, že ani já jsem nebyl žádnej salát už proto, že jsem měl kuráž vzít si ji. Maminka Lída při jednom z našich setkání jako by znejistěla, „jestli ta naše holka není sňatkovou podvodnicí“… Tím ovšem má volba jenom nabyla na vzrušivosti.

To jsem jednou v pátek po návratu z Prahy, kde jsem pracoval už v partě protipožárních asanářů, zaslechl z vany, jak babička někoho ve dveřích bytu přesvědčuje, že nejsem doma. Chránila mě ze všech sil po celý život před nepravostmi a svody. Hodil jsem na sebe župan, ale zaslechl už jen, že mám být nazítří v pět hodin odpoledne u Jezírka vedle hotelu. Dost nečekané pozvání na pomaturitní sraz starších spolužáků. Vyrazili jsme cestou nahoru a hned zas dolů a pak do kopce do Harcova k hospodě U Krakonoše. Tohle pohostinné zařízení slulo dobrou pověstí, že „U Krákory“ nabízejí k pivu jako speciál „Krakonoše“, buřty s náplní křenu. Nedal se téměř nikde sehnat ani pod pultem, ale starej Horák měl dar akvizice a založil na něm slávu své hospody. Mimochodem hospoda na konečné má oproti jiným vždycky něco navíc.

V sále hrál k tanci šraml a jenom náhodou jsem usedl na volnou židli vedle brunetky, která se na mě během cesty několikrát otočila. Já nikdy co se týká lidí nevěřil na náhody. Potvrdila se taky zákonitost, že má-li se to stát, pokročíte spolu rychle dál. To pak stačí krátká chvilka a celý sál vám může bejt ukradenej. Učila mě kroky čardáše, ale byl jsem levej, že jsem nechodil do tanečních. Před třetí hodinou ranní jsme došli loudavou chůzí za nádraží až k brance jejich zahrady. Tam mi rozpačitě svěřila, že má známost a za tři hodiny odjíždí rychlíkem představit se do rodiny. Popřál jsem jí hodně štěstí a ať se nikoho z nich nebojí. Zničehonic pak vystoupila z rychlíku v Kutné Hoře, ani prý nevěděla jak, a šla k babičce, kde prožila Velikonoce. Po návratu u nás zazvonila s kraslicí. Mládí je sobecké a je to v zájmu správné volby dobře, dokud je čas. Než dá pan farář požehnání, jedná se ve vztazích o jakýsi volný styl.