Jan Šolc: Málo respektujeme fakta

jizerské *ticho možná není místo, od kterého byste čekali, že se bude zabývat aktuálním společenským a politickým děním u nás nebo dokonce ve světě. Zásadní události posledních měsíců – Brexit a zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA – mě ale víc než zneklidňují a příliš velký optimista nejsem ani ohledně blížících se voleb ve Francii, Německu a samozřejmě také u nás. To už je hodně důvodů pro to navštívit filozofa a občanského aktivistu Jana Šolce a o tom všem si s ním popovídat. Věřím, že vám – stejně jako mně – pomůže jeho pohled na věc mnohé ujasnit. S někdejším blízkým spolupracovníkem Václava Havla jsme se sešli na jeho milované Liberecké výšině.

Čítal jsem vaše srozumitelná stanoviska k složitějším událostem mezi politikou, kulturou a filozofií. Zdá se, že teď, když jsou veřejné poměry mnohem složitější, odmlčel jste se…
To souvisí s věkem, prostě stářím. Muž by měl v sedmdesáti letech opustit aktivní veřejné dění a věnovat se „uspořádání posledních věcí“, reflexi svého života. Moc pro mě znamenají vnoučata. Ctím tohle přesvědčení prof. Jana Patočky, našeho krajového rodáka z Turnova a filozofa evropského formátu. Nechci už „vystupovat“, ale nebráním se otázkám. Vidím na každém kroku, jak jsem v mnohém ztratil ostrost vidění, kontakt s dobou nemluvě o stavu paměti. Výjimky jistě existují, třeba právě Patočka.

Brexit a zvolení Trumpa nám ukázali, že společnost po celém světě je rozdělena na dva nesmiřitelné tábory, kde se ani jeden nenamáhá a ani nechce pochopit ten druhý. Ať už výsledek takových voleb dopadne jakkoli, už se nejedná o jemné vychýlení kormidla doleva nebo doprava, ale o zápas, kde vítěz bere vše a poražený vše ztrácí. Máme se takového vývoje obávat, kam až to může vést a existuje nějaké řešení, jak tento trend zvrátit?
Několik posledních let označili moudří a odpovědní za nástup doby postfaktické. Prostě už méně respektujeme fakta, skutečnosti kolem sebe, natož nutnost kritického myšlení. To mám za nebezpečný vývoj. Žijeme víc než dříve emocemi, trendy, kampaněmi, reality show všech hrubostí, žádaní jsou extrémní baviči a drastické podívané na pokračování. Někdejší kandidát na amerického prezidenta Joe Lieberman se kdysi zeptal svých voličů: „Kdo vychovává vaše děti? To už nejste vy ani škola. Jsou to baviči a celebrity, královny módních mol, frontmeni rockových skupin a „gangsta“ rapeři“. A všechno v takovém kvapíku, že se neotočíš. Je to prý aspoň adrenalin…

Můžete uvést nějaký důkaz o posilování takového trendu?
Viditelně se připravoval posledních padesát let. V politice vyvrcholil fenoménem Trump. Ten muž v cestě na vrchol odmítl politickou „korektnost“, hůř že slušnost. Euroamerické hodnoty jsou pro něj póza. Naštěstí má proti sobě rebelující polovinu národa, která stojí na svém poznání a neříká si „kdoví, možná ten Trump něco dokáže“. Nechme se překvapit… sám překvapen nebudu. Snad se i z toho poučíme. Protože západní civilizace měla ve svých zlých dobách zatím vždycky tu schopnost najít protilátku a často už na křižovatkách svého směřování zažehnat nebezpečí. Možná budeme muset klesnout ještě hlouběji. Ovšem sunt certi denique fines, jsou jisté meze, odkud se už nesnadno vrací. Jsem bytostným optimistou a nemůžu za to. Ale technologie, internet, média fatálně stupňují tempo. Kdo má tři děti, malou farmu nebo velkou hospodu, už nemá čas orientovat se v politice. Chyba. Demokracie bez odpovědné účasti lidí ve veřejném dění se stává pouhým provozem… Octli jsme se ve slepé uličce? A vy jste jizerské* ticho? To je dobře, svět se záměrně přehlušuje.

Nedávno jsem v televizi viděl dokument Vojtěcha Jasného Proč Havel?, ve kterém je také zachycena atmosféra v tehdy ještě československé polistopadové společnosti. Úplně mě šokoval ten rozdíl mezi tehdejší pozitivní náladou a dnešní depresí v naší společnosti. Kam se podělo všechno to nadšení? Nemám pocit, že by se za tu dobu stalo něco tak hrozného, aby se z těch usměvavých lidí stali věčně nespokojení a nenávistní morousové.
Pokud vstupujme do něčeho, po čem jsme roky toužili, chováme se jako ve fantasy story. Na samém počátku jsme byli nadšení samo, až to z nás kapalo. Jakmile se ale ocitáme v nepřehledné situaci jako odpovědní spolutvůrci, vznikají různice, nepřátelství, nenávisti a hledání viníka. „Demokracie je náročná myšlenka“, mínil Masaryk. Je to „diskuse, vlídné administrování a především dobrá vůle“. Ani na jedno jsme nebyli po padesáti letech v diktatuře připraveni. Jenom jsme měli na začátku tu falešnou víru, že „jsme vlastně už byli jednou demokraty“, že nám to půjde jedna dvě.

Dobře, ale kde jsme ztratili to vědomí cíle?
Vědomí cíle se nedlouho po každém společenském vzepětí týká už jen menšiny. Stejně tomu bylo i tentokrát. Svět totiž nečekal, abychom stačili jeho tempu, složitě a převratně se vyvíjel dál. Nemohlo to dopadnout jinak, bylo by to popření téměř „přírodního zákona“. Havlovo „my to dokážeme, ale musíme tím projít“, to nebyla žádná sexy výzva, něco se po nás žádalo, účast, odpovědnost. Tím spíš, že jsme v Evropě ztratili v tom civilizačním kvaltu posledních desetiletí schopnost trpělivosti, technologie nás na každém kroku nutí nečekat, tady to máš a jedeme. Sílící snaha vystoupit z EU je toho důkazem. A je to nesmysl. Už před sto léty bylo konstatováno, že neduhem Čechů je ztráta spirituálních hodnot nemluvě o těch křesťanských, kde má právě trpělivost své pevné místo. Přesto jsme dokázali dost. Povšechně vzato se ekonomice daří. Posud se stále zlepšuje stav na trhu práce, snad uděláme konečně něco pro zlepšení obrany. Každoročně statisticky prokazované naše čelné a dokonce první místo v individuálním dobrovolnictví a solidaritě mezi národy Evropy je důkazem vzestupu morálnosti. To jsou fakta, ne deklarace.

V letošním roce si připomínáme 40. výročí od vzniku Charty 77. Považuji to čím dál tím víc za závažnější a důležitější počin, k jehož vzniku a podpoře bylo zapotřebí spousta odvahy. Existuje něco, čím by nás odkaz Charty 77 mohl inspirovat i dnes?
Ano, média věnovala v pestré nabídce pozornost jubileu Charty. Bude to mít doufejme žádoucí vliv na nejmladší generaci, sám chodím po školách, kamkoli mě pozvou. Byl bych rád, kdyby měla pozornost té významné události inspirativní účinek, např. jak byla Charta oceňována v Evropě a ve světě, jak demonstrovala vůli naší nepoddajnosti. O střední generaci mám už pochybnost, pro mnohé spoluobčany je to stará vesta. A pro většinu nejstarších dokonce nemilá záležitost…

Před pár týdny jsem v obchodu objevil DVD filmu S Madonnou v posteli za 49 Kč. Myslím, že to bylo víc než symbolické. Kdysi pobuřující dokument z jejího legendárního koncertního turné ze začátku 90. let, které provokovalo celou společnost a kde se to jen hemžilo různými zákazy, dnes už nikoho nezajímá. Jakoby dnes už nebylo možné někoho něčím vyprovokovat, pobouřit, proti něčemu bojovat, společnost zalarmovat. Přitom právě to mi přijde kvintesence jakéhokoli nového kulturního hnutí. Nedokážu si představit, že by se dnes mohl objevit např. někdo jako byli ve své době Sex Pistols nebo Plastic People a vyprovokovat establishment doslova k nepříčetnosti. Je to ale dnes, kdy všechno jde a nikoho nic nepřekvapí, vlastně ještě vůbec možné?
Jsou i dobré příklady k následování, např. Rakousko. Proč by to mělo dopadnout ve prospěch autoritářských politiků ve Francii, v Německu, v Holandsku – tam nakonec nečekám překvapení, snad ani v Itálii? Někdy slýchám, že to doba chce… Doba nic nechce, jenom lidé přestanou vnímat reálná rizika a nepostaví se na odpor, když je třeba. Možná se bude za sto let říkat, že na počátku 21. věku padly naděje autoritářských vůdců a diktátorů v Evropě. Přál bych si to.

Když mluvíte o autoritářských režimech, máte na mysli v naší geopolitické oblasti Rusko?
Zejména Rusko. O tom ale stále hovořím. Mnozí se posmívají Putinovi, sem tam v něm někdo vidí záchranu. Obojí je nebezpečné. Putin se sice nejeví dobrým stratégem, ale je schopný taktik. Teď se chystá reformovat FSB, blíží se prezidentské volby a poslední výsledek ho neuspokojil. Žádný z vládců Evropy nedrží stát v jedné ruce tak pevně jako Putin. Je navíc neohrožený, což dokázal svým chováním v Německu hned po převratu, kde řídil v Lipsku na Angelikastrasse 4 svou rezidenturu KGB. I u nás je někdy nekriticky přijímán. Což chápu jako politickou zaostalost, někomu zgruntu chybí kritické myšlení, někomu vědomí společného zájmu. Jiní chtějí být „objektivní“, aby neztratili glanc. Chápu, že ruský stát není ve snadné pozici a dělá, co může. Ještě před třemi roky provozoval masivní propagandu střiženou na vlastní občany. To už není pravda. Účinně diferencuje a navyšuje prostředky, zacílen na různá specifika Evropy. Zatím se mu daří.

Jsme před startem prezidentské kampaně, troufnul byste si na prognózu?
Jsem na to dost velkej blázen… Pokud se stane premiérem Babiš, a to je dost pravděpodobné, bude to první špatné. Pokud bude potom prezidentem i Zeman, bude to už zlé. Tahle dvojka by dokázala rozehrát velké populistické divadlo a udržet nadlouho moc. Pochopitelně, že přes všechny řeči svorně povedou proruskou notu. Ale Zemanovo vítězství není vůbec jisté. Vycházím z toho, že Zeman se zjevně bojí prohry, už tu hořkost jednou zažil. A nebude proti němu stát už zdvořilý Schwarzenberg, ale věřím, že rasantnější sok.

…a to kdo, že jsem tak smělý?
Je už na obzoru několik osobností. Největší naději má ale Petr Kolář, vystudovaný politolog se zkušenostmi ambasadora z Moskvy i z Washingtonu, ředitel zahraničního odboru v Havlově prezidentské kanceláři se skvělými konexemi. Jeho pravou devizou ovšem bude jeho věk a drive. Poslední roky se zabývá mezinárodním obchodem. Koho myslíte, že budou po dobré kampani volit mladí a středňáci?

Ale zatím se do toho nežene…
Ví své a uměl by to načasovat. Když jsem mu před rokem napsal, jestli je mu to jasné, neodpověděl mi vůbec zdvořile: „Neblázni, Honzo, sám víš, co je to za porci!“ Myslím si ale, že „pokud někdo na to skutečně má, tak musí“. Jak platilo v Chartě. No, a ještě půjde o idoly, miláčky národa. Ráno jsem si přečetl slova Gabriely Koukalové při té slávě v Jablonci n. Nis., že jestli bude schváleno po dopingových skandálech Rusů příští mistrovství světa biatlonistů v Ťumeni, tak do Ruska nepojede. Proto preventivně nepodala ruku předsedovi UBI Bessebergovi. Třeba se nám rodí nová Věra Čáslavská. Ona posud nekompromisně drží to primum – co je správné, a co nesprávné.

Vracím se k vaší první odpovědi. Těžko uvěřit, že opustíte veřejné dění.
Stal jsem se „Živou knihou“ v knihovně Liberecké občanské společnosti. Před pár týdny si mě „vypůjčili“ k rozhovorům u stolečků středoškoláci z obchodní akademie, textilní průmyslovky a SOŠ na Králově Háji. To je nová, úžasně efektivní aktivita. V tom vidím poslední smysl své angažovanosti. Nedávné setkání se čtvrťáky v soukromé základní škole Doctrina Na Perštýně hodnotím červenou hvězdičkou, předčilo má očekávání.