In House We Trust

Minulý čtvrtek jsem se stal jedním z patnácti signatářů Provolání proti xenofobii a šíření strachu z odlišnosti. Moc si vážím toho, že jsem mohl společně s takovými osobnostmi, jako je např. filozof Jan Šolc, architekt Miroslav Masák nebo profesor David Lukáš, upozornit na narůstající projevy netolerance, zášti a předsudků v naší společnosti vůči odlišně se projevujícím menšinám. Každému z nás se v této souvislosti asi ihned vybaví především zcela neadekvátní reakce velké části našich spoluobčanů – bohužel včetně téměř celé naší politické reprezentace – na řešení současné migrační krize, která nám dělá ostudu v celém civilizovaném světě. Mně se kromě toho ale vybavila ještě jedna menšina, která zcela zásadním způsobem ovlivnila celý můj život. Psal se rok 1988, bylo mi nádherných třináct let, když jsem začal poprvé poslouchat house. Hudební styl, který jsem si okamžitě zamiloval a který poslouchám až dodnes. Hudební styl, který vznikl koncem sedmdesátých let dvacátého století v chicagském klubu Warehouse (odtud pochází i název stylu), v tamní komunitě gay Afroameričanů. Dokážete si v Americe té doby představit víc opovrhovanější menšinu? Těžko. Nebýt jí, nikdy by house nevznikl nebo určitě ne v tak jedinečné podobě, která si o několik let později dokázala podmanit celý hudební svět. Dnes, kdy se na hodně nepovedené odnože této hudby běžně tancuje i na tak obskurních místech jako je Huť nebo Topstar, to zní naprosto neuvěřitelně. Vsadím se nevím o co, že lidé, kteří se tam při této hudbě baví, nemají ani ponětí o prostředí, ve kterém vznikla. Docela by mě zajímalo, jak by se tvářili, když by se o tom dozvěděli. Bylo by víc než zajímavé sledovat reakce lidí, mezi kterými bude zcela nepochybně i hodně těch, kteří nemohou uprchlíkům přijít na jméno. Menšinám vděčíme za mnohé a je na čase to začít objevovat.

Petr Vondřich

PS: Připojit k Provolání proti xenofobii a šíření strachu z odlišnosti se můžete i vy: www.protixenofobii.cz