Hudba se (ne)mění

“Svět se mění, hudba se mění, dokonce i drogy se mění. Nemůžeš tady trčet celej den a snít o heroinu a Ziggy Popovi,” řekla Diane Rentonovi v už dávno kultovním filmu Trainspotting, a i když o tom neměla ani potuchy, mistrně tak vystihla úroveň hudebního rozhledu drtivé většiny českého národa. Dovolím si tvrdit, že v celém vesmíru snad neexistuje konzervativnější a zaprděnější společenství lidí než jsme právě my. Jak jinak si vysvětlit, že třeba takový festival Colours of Ostrava, který je u nás všeobecně vnímán jako nejprogresivnější, sem vozí hudební skupiny, které jsou v tom lepším případě minimálně pět let za zenitem? A nikomu to nevadí? Naopak spíš panuje euforický pocit, že držíme prst na tepu doby. A to se ještě trefuju do jednookého mezi slepými. O těch slepých snad ani nemá cenu mluvit. Nikoho tak nemůže překvapit, že hlavními hvězdami letošní Benátské budou Status Quo. Na omluvu organizátorů je třeba říct, že jen promotér-sebevrah by se u nás zachoval jinak. Vzpomínám si, když měla Benátská – to bylo ještě na Malé Skále – jeden rok opravdu skvělý line-up, ale taky suverénně nejnižší návštěvnost. Čím to je, že se s takovou oblibou díváme zpátky a tak moc se bojíme žít současností, nebo nedej bože budoucností? Na železnou oponu už se nemůžeme vymlouvat, v době internetu se naopak o všem můžeme dozvědět hned. A stejně to s námi nic nedělá. Když si chtěl člověk začátkem 90. let koupit tu nejnovější hudbu, musel se sbalit a odjet do Anglie. Dnes se stačí pětkrát dotknout telefonu a ty nejaktuálnější písničky jsou u vás. Ani to nestačí. A tak jako nám nevadí konzumovat ty nejhorší potraviny v Evropě, tak se stejně neskrývaným nadšením posloucháme hudbu s už dávno prošlým datem spotřeby. Příznivci Depeche Mode nebo drum’n’bassu o tom ví své. Enjoy The Silence.