Hledání ztraceného času

V sobotu jsme s projektem Nově z kraje, v rámci kterého představuje Liberecký kraj dvanáct inspirativních projektů z regionu, zavítali na Hejnické slavnosti. Měli jsme chvilku čas, a když jsem zjistil, že kolegové ještě nikdy nebyli na Ořešníku (!), bylo o naší volnočasové náplni předem rozhodnuto. Dali jsme si klasický okruh, přes Ferdinandov a Štolpich na Ořešník a po červené zpátky do Hejnic. Už jsem tam celkem dlouho nešel, takže mě celkem nemile zaskočilo, že mezi Hejnicemi a Ferďákem pomalu ale jistě vzniká nám z Liberce dobře známé sídliště naležato – vlhký sen všech lidí s trochou peněz a bez špetky fantazie. Hej, to vážně musíte svým rodinným domem z katalogu a pidizahrádkou zkazit každý kout téhle země?! Ubohost těchto novostaveb obzvlášť vyniká v těsném sousedství se stylovými vilami, vilkami a domy, které tam byly postaveny ještě před válkou. Těžko říct, proč tehdy šlo stavět s grácií a vkusem a dnes ne. Z přemítání nad neutěšenou současností mě vyrušil hlas starého pána, který na nás volal z velké zahrady – tedy přesně takové, o které si obyvatelé sídlišť naležato mohou nechat jen zdát. „Nejste náhodou z Bousova?“ ptal se. Dali jsme se do řeči a prozradil nám, že v Bousově se narodil a dlouhou dobu žil, ale jednoho dne se vydal s kamarádem na motorce na výlet do Hejnic, a tak se mu tam zalíbilo, že se pod severními svahy Jizerských hor rozhodl už zůstat. Vyprávěl nám, jak chodil rád na pivo do nedaleké Lesní restaurace, která je teď ale zavřená, a tak si tam chodí aspoň sednout a dívat se na to, jak na nedalekých kurtech hrají tenis. A taky nám vysvětlil, proč se nás ptal, jestli nejsme z Bousova. Všichni blízcí, které měl, už zemřeli, a tak doufá, že když bude takhle na kolemjdoucí volat, jednoho dne bude mít třeba štěstí a konečně si zase bude mít s kým povídat. Ještě chvíli jsme se bavili, pak jsme se rozloučili a já věděl, že na tohle setkání jen tak nezapomenu.

Petr Vondřich