ELLE Názor: Jak ovládají sociální sítě naše životy?

Za posledních deset let se sociální sítě proměnily k nepoznání. Zatímco dříve většinu lidí zajímalo, jak se Lindsay Lohan opila na večírku, dnes jste centrem pozornosti vy. Jedinec, kterého sledují přátelé i přátelé jejich přátel. Váš chytrý telefon totiž dokáže světu rychlostí světla sdělit úplně vše… A někdy víc, než chcete. Jak nám sociální sítě zasahují do našich životů a o co všechno kvůli nim přicházíme, o tom píše Petr Vondřich, bývalý editor ELLE a autor blogu jizerské *ticho.

Můžu si vlastně já, který se jedině a pouze díky sociálním sítím seznámil se svou ženou a již víc než deset let vede šťastný rodinný život, dovolit psát o tom, jak moc nám zasahují do našich každodenních životů a o co všechno kvůli nim přicházíme? Těžko říct, ale rozhodně se tím nenechám odradit. Nevím, kolik z vás si ještě pamatuje MySpace, ale pokud je vám třicet a víc, tak si určitě vzpomenete, že bývaly doby, kdy tohle „Místo pro přátele“ bývalo slavnější než Facebook a Instagram dohromady. Ještě teď si pamatuju, jak jsem byl štěstím celý bez sebe, když mou žádost o přátelství potvrdila třeba taková Kate Moss. Co na tom, že to neudělala ona, ale nějaká recepční v její 55. PR agentuře. Okamžitě jsem si dal Kate do svých Top 10 přátel, a realita všedního dne byla i v Jablonci nad Nisou hned veselejší. Kromě celebrit jste se na MySpace mohli přátelit i s kamarády, ty jste si ale nikdy do svého Top 10 nedali – atraktivita profilu se totiž posuzovala právě podle toho, jaké důležité lidi jste měli ve své první desítce. Přijde vám to k smíchu? Nedivím se, ale já si tenkrát na své Top 10 dost zakládal. A myslím, že nejen já. Jednoho dne mi napsala jiná Kate, slovo dalo slovo a od té chvíle spolu žijeme. Nikdy jsem se na to své ženy neptal, ale možná to byla právě moje Top 10, která ji přiměla mi napsat.

Facebook tehdy sice už existoval, ale jaký smysl mělo být někde, kde slavní už nepředstírali, že se s vámi chtějí přátelit? Koho by zajímalo sledovat fotky a videa ze života obyčejných lidí nebo nedejbože vašich kamarádů? Že všechny? O. k., to ale víme až dnes. V roce 2007 to zábavné ještě nikomu nepřišlo. A tak zatímco před deseti lety většinu lidí nejvíc zajímalo, jak moc opilá a vysmažená byla na večírku Lindsay Lohan, dnes je veškerá pozornost vašich přátel a přátel jejich přátel a přátel přátel jejich přátel upřená na vás. Přijde vám to přitažené za vlasy? Tak se radši ani nezkoušejte vsázet, jaké odvážné video z vánočního večírku – nebo dokonce přímý přenos – by vašemu širokému okolí udělalo větší radost. Co se změnilo? Váš nový chytrý telefon. Dokáže o vás světu rychlostí světla sdělit úplně všechno. Možná i víc, než jste si kdy byli ochotni představit a přát. Kde jsou ty šťastné doby nevinnosti, kdy člověk mohl při dávání fotky svého obýváku na Instagram dlouhé hodiny přemýšlet nad správným positioningem knihovny. To je ale ještě ta lepší varianta. Těch mnohem horších čeká v záloze celá spousta.

MŮŽU TĚ TAGNOUT?
Večírky architektonického studia Mjölk bývají opravdu divoké a o dramatické okamžiky tam rozhodně není nouze. Takže mě ani moc nepřekvapí, že sedím na zemi a v puse mám hadici, která má na druhém konci trychtýř, do kterého dvě holky začínají lít vodku. To, co mě zaskočí mnohem víc, je, když na mě Honzaj namíří telefon s tím, že právě začíná přímý přenos. V tu chvíli se zvedám, pouštím hadici a zuřivě začnu máchat rukama. Opravdu nechci, aby mě takhle kdokoli viděl. Moje žena, mé děti, mí rodiče, můj šéf, mí obchodní partneři. Kdyby to nebyl přímý přenos, asi by se to ještě dalo nějak poschovávat, ale v tomto případě už není návratu. Když jsem o tom druhý den přemýšlel a vzpomněl si, co všechno se mohlo natočit za téměř třicet let mých kaleb, sevřela mě úzkost. Co s tím? Sebrat lidem před začátkem každé takové akce telefony? Začít se chovat neustále spořádaně? Ani jedna z těch variant mi nepřijde hodná následování. Ale ještě je tady jedna možnost – neřešit to a chovat se tak, jako kdyby žádné chytré telefony neexistovaly. Bez ohledu na to, co to může způsobit. Přijde vám taky, že C je správné a zároveň i jediné možné řešení?

K něčemu se odhodlat a naučit se s tím žít jsou ale dvě různé věci. Naštěstí vedu celkem nudný a poklidný život, takže se nemusím zrovna obávat nějakých šokujících odhalení mé osobnosti, odvahu k životu v pravdě mi ale berou takové každodenní maličkosti, jako jsou Instastories. „Můžu tě tagnout?“ je ještě ta lepší otázka, kterou začínám slýchávat během rozhovorů. Jindy se o tom, že mě někdo natáčel, dozvím, až když se mi objeví, že jsem byl označen. Když pominu to, že mi není úplně příjemné, když mě někdo natáčí a neřekne mi o tom, tak celkem závistivě obdivuju, jak s vámi někdo dokáže plnohodnotně mluvit, a při tom vás ještě natočit telefonem tak, že si toho nevšimnete. Obávám se, že to bude věkem – když mám udělat instastory já, tak o tom přemýšlím nejméně půl hodiny dopředu a během samotného natáčení už nejsem schopen dělat cokoli jiného. A už vůbec si nedokážu představit, že bych si s někým povídal a během toho si ho natáčel. Když pominu nějaké pofidérní etické důvody, tak bych si tím úplně zkazil kouzlo daného okamžiku.

SYNDROM ELEKTRONICKÉHO OKA
Ale spíš to bude opravdu věkem, protože u jiných mých činností dělám něco takového běžně. Třeba takové focení na výletech. Taky fotíte všechno, co vám přijde zajímavé? Naše rodinné výlety vypadají tak, že když na něco takového narazíme, všichni vyndáme telefony a začínáme fotit. Místo abychom si na tom místě jen sedli, chytli se za ruce a povídali si. Kouzlo a prokletí digitální fotografie v přímém přenosu. Umberto Eco to nazval syndromem elektronického oka, kdy lidé dávají přednost zaznamenání situace na digitální zařízení místo toho, aby si ji uchovali v paměti. Z místa dění tak stále častěji odcházejí s množstvím audiovizuálních záznamů, ale nemají ponětí, kde byli a co viděli.

Vzpomínám, jak focení probíhalo, když jsem byl ještě dítě. Fotilo se většinou na diapozitivní film, který měl většinou 36 snímků, a často jsme na celou dovolenou měli jen jeden, nanejvýš dva filmy. To jste si hodně rozmysleli, co a kolikrát budete fotit. To už ani nemluvím o tom, že než jste se na diapozitivy podívali, uplynuly minimálně další dva měsíce. Vyvolávaly se tehdy na jediném místě v republice, kam jste film posílali poštou. Paradoxně si ale z takových výletů pamatuju mnohem víc, než když teď někam jedeme a nafotím sto padesát fotek za den. Podobně to funguje s rodinnými alby. Nevím, jak jste na tom vy, ale já jsem v tom svém napočítal ve věku 0–14 let dohromady asi padesát fotek. To bych dnes nafotil za půl dne! Vůbec nechápu, jak jsem mohl plnohodnotně prožít své dětství. Nebo že by to bylo naopak? Nebo je to úplně jedno?

Když na to ale přijde, tak i v dnešní době informační hojnosti stačí jen několik desítek vašich facebookových lajků, aby se dalo s přehledem určit, co jste zač. Koncem minulého roku vyšel ve švýcarském časopisu Das Magazin článek o využití analýzy chování britských a amerických voličů na Facebooku pro ovlivnění výsledků dvou zásadních událostí poslední doby – britského referenda o setrvání země v Evropské unii a amerických prezidentských voleb. Podle obsáhlého textu, který následně převzala všechna významná světová média, měla mít jak na brexitu, tak i na Trumpově vítězství zásluhu britská společnost Cambridge Analytica. Ta při své práci podle všeho vychází z metody pro detailní analýzu povahových rysů uživatelů Facebooku, kterou před pár lety na Univerzitě v Cambridgi vyvinul polský vědec Michal Kosinski. Podle této metody vám stačí deset něčích lajků, abyste dotyčného znali lépe než jeho kolegové z práce, sedmdesát, abyste trumfli jeho přátele, sto padesát rodiče a tři sta partnera. O tom, jak moc to funguje, se můžete přesvědčit na vlastní kůži, stačí, když propojíte svůj facebookový profil s internetovou stránkou Psychometrického centra Univerzity v Cambridgi.

To, jestli stránce s hodně pochybným názvem svá data svěříte, nechávám na vás, já jsem to ve své nekonečné naivitě hned udělal. A co jsem se o sobě na základě analýzy svých 63 facebookových lajků dozvěděl? Třeba to, že jsem muž. Nebo že jsem jen průměrně inteligentní (49 %), že jsem nešťastný individualista, podle všeho gay a s velkou pravděpodobností single. Jako šťastně ženatého otce dvou dětí mě těší, že vědci z Cambridge nemají tak úplně pravdu. Minimálně proto, že to, jak dopadnou podzimní volby, záleží ještě stále jen a jen na nás. (Na omluvu ne úplně přesného úsudku akademiků je fér uvést, že na svůj facebookový profil dávám např. minimum fotek svých dětí, takže uhádnout mě zas nemohlo být tak jednoduché.)

Ať je to tak, nebo tak, bez sociálních sítí se mi žít nechce . Ani nehodlám čekat dva měsíce na to, až mi z Hradce Králové pošlou vyvolané diáky, abych si je mohl potom po večerech nastříhat do rámečku a za další dva měsíce je promítat na zeď. Taky nechci dopadnout jako jeden můj známý, který se v pravidelných intervalech přihlašuje a odhlašuje z Facebooku. Ani nechci, aby se okolí dívalo na můj život v přímém přenosu. Mám obavy, že trend být co nejvíc on-line se bude ještě dál prohlubovat. Pomohlo by něco jako Facebook Light? Nebo Instagram Slim? Těžko, obsahu ze sociálních sítí bychom potom do sebe dostávali ještě víc. Co třeba ale za sebe udělat svátečního uživatele sociálních sítí? Jak často znamená občas? Jeden příspěvek denně? Týdně? Fakt netuším. Ať o tom přemýšlím horem dolem, je mi asi už vážně souzeno, aby se sociální sítě pro mě staly láskou na celý život. Tak až do hořkého konce!