Don’t be evil

Přesně tak znělo motto společnosti Google až do května letošního roku. Nechci tady řešit důvody, proč už ho nepoužívá a jestli ho vlastně někdy používala právem. Spíš bych se chtěl zaměřit na to, jak by bylo super, kdyby se tímhle heslem začala řídit víc naše společnost. Když jsem byl dítě, neuměl jsem absolutně prohrávat. Vztekal jsem se, mlátil raketou, nadával – chudák brácha, kolik si toho se mnou musel vytrpět. Tenkrát, a ještě hodně dlouho potom mi nedocházela jedna věc – že tímhle svým příšerným chováním dělám blbce nejen ze sebe, ale hlavně kazím radost ze sportu nebo čehokoli jiného svému soupeři, nebo spíš partnerovi. Kdo viděl záběry z posledního ženského tenisového finále US Open, dobře ví, o čem mluvím. Serena Williams se tam chovala tak příšerně, že kromě jiného úplně zkazila zážitek z vítězství své soupeřce Naomi Osace. Ta byla z chování tenisové megastar tak zaskočená, že se při vyhlašování vítězů rozbrečela. A rozhodně to nebylo štěstím… Aby si jakýkoli vítěz svůj triumf užil, potřebuje k tomu na druhé straně soupeře, který umí prohrávat, dodržovat pravidla hry a v neposlední řadě také respektovat svého protivníka. Vždyť ty nejslavnější sportovní zápasy nevešly do dějin jenom kvůli jejich vítězům, ale často stejným dílem a občas možná i větším, také díky jejich poraženým. Vzpomeňme si na to pokaždé, když prohráváme a máme chuť hodit raketou, nadávat rozhodčímu nebo začít zpochybňovat pravidla. Příště totiž můžeme být vítězem my a určitě by se nám nelíbilo, kdyby někdo jiný nám stejným způsobem kazil radost z výhry. Myslím, že nám všeobecně prohrávání moc nejde. Stačí se podívat na všechny ty otrávené ksichty v hledišti během jakéhokoli udílení cen nebo tu nenávist až na smrt při každé prezidentské volbě. Bylo by mnohem lepší začít prohru brát víc jako zprávu o sobě a příležitost příště vyhrát. Být víc Klopp než Mourinho.