Chataři & chalupáři: Jirka Troskov

Neexistuje moc věcí, ke kterým bych měl víc odporu, než je u nás tolik milované chataření nebo chalupaření. Těžko říct, čím to je, vždyť domeček na čerstvém vzduchu vždy chtěl, chce a bude chtít snad úplně každý, mně to nic neříká a snažím se něčemu takovému z velké dálky vyhnout. Možná za to můžou zážitky z dětství, kdy jsem prožil s rodiči nekonečné hodiny při zvelebování naší chalupy. Takže vám musí být také celkem jasné, jak na mě asi působí všechny ty články o chataření našich celebrit. Co vám ale tím pádem jasné vůbec nebude, je to, proč jsem se o chatařích a chalupářích rozhodl psát na stránkách svého blogu. Mě samotného to také překvapilo, ale když jsem zjistil, kolik opravdu zajímavých lidí – do kterých bych to v životě neřekl – má v našem regionu chatu, neváhal jsem ani minutu. Tohle bude ten ideální postmoderní mix přímo jako stvořený pro jizerské *ticho.

Když jsem před pár týdny úplnou náhodou (probudil jsem se asi ve dvě ráno před televizí) shlédl dokument o lidovém knížeti Rudolfu princ Thurn-Taxisovi, zaujalo mě hned několik věcí. Jednak jsem se dozvěděl, po které rodině je pojmenován slavný Taxisův příkop, odkud se vzal název taxi (!), poznal šlechtice, který se zřekl svého titulu a většinu svých peněz věnoval na podporu českého národního obrození, ale co hlavně – jeho potomek, který se v dokumentu neustále objevoval, nebyl nikdo jiný, než Jirka Troskov. Kluk, dnes tedy samozřejmě muž v nejlepších letech, kterého jsem znal ještě z našeho společného působení v časopisu XMAG, kde dělal grafika. Chvíli jsem si nebyl jistý, jestli je to opravdu on – už to bylo přece jen dlouho, co jsme se neviděli, ale byl to on. A já si říkal, že by mě ani ve snu nenapadlo, že bychom tehdy v naší povedené redakční partičce mohli mít někoho s takovým rodokmenem. A když jsem zjistil, že má chalupu nedaleko od Turnova, ve všemi milovaném údolí Jizery, nebylo co řešit.

Naše setkání nezačalo úplně nejlíp, to když se na mě Jirka podíval a řekl, že si mě vůbec nepamatuje, ale pak už to bylo jen a jen lepší. Už dlouho jsem totiž nedělal rozhovor s někým, kdo by se o mě (vlastně o nás – fotografovi se dostalo stejné péče) tak příkladně staral. Kávička, oběd, něco ostřejšího – bylo to tak super a tak dobré, že jsem se k Jirkovi pro jistotu rozjel další týden ještě jednou. Příprava textu pro jizerské *ticho si zkrátka žádá důkladnou přípravu. Měl jsem tak dost času se dobře najíst a napít, ale také si s Jirkou popovídat o tom, co ho přimělo bydlet na samotě u lesa a taky zjistit nějaké zajímavosti o jeho prapradědovi.

První, co mě ale vzhledem k mému despektu k chataření a chalupaření samozřejmě zajímalo a na co se v této souvislosti budu ptát pokaždé, bylo, co Jirku vlastně přimělo k tomu, aby si pořídil chalupu.
Mělo to přirozený vývoj. Naše rodina byla typicky městská famílie, bydleli jsme v centru Prahy, v Myslíkově ulici. Když jsem byl ještě kluk, tak to bylo ještě v pohodě, vzpomínám si, jak jsem si hrál celý den venku a domů šel až za tmy, ale po revoluci se to tam hodně rychle změnilo. Začali se tam stahovat divný lidi – feťáci, prostitutky. Netrvalo dlouho a ulice jimi byla posetá až k Mánesu. Vrchol všeho byl, když den před Štědrým dnem tam mého otce ve dveřích našeho domu skopal právě nějaký feťák – sebral mu mobil, 200 korun, zlomil mu žebro – prostě hrůza. V tu chvíli jsem řekl, že tam končíme. Už to nebylo místo, kde bych chtěl žít a mít rodinu.

A vzali jste to pěkně od podlahy a vybrali jste si rovnou tuhle téměř samotu. Proč jste nechtěli jít klasickou cestou a najít si něco někde v klidnější části Prahy nebo někde za Prahou?
To by určitě šlo, ale bylo by to jen takové polovičaté řešení. Chodili bysme maximálně někam do Grébovky, kde jsou ale taky mraky lidí. My jsme ale chtěli s ženou místo, kde nás nikdo nebude rušit, kde budeme mít vlastní jablka a kde budeme mít maximální volnost.

Proč jste si vybrali zrovna Český ráj?
V tom jsme měli taky jasno. Chtěli jsme bydlet co nejblíž k místu, podle kterého si prapradědeček změnil své jméno z Thurn-Taxis na Troskov – k Troskám. Ale v Troskovicích nic nebylo, tak jsme hledali jinde v Českém ráji, až jsme našli tohle krásný místo v údolí řeky Jizery. A i když je to téměř samota, tak jen kousek odtud máme autobusovou zastávku, což je pro mě, který nemám řidičák, celkem podstatná výhoda. A taky to není nijak zvlášť daleko do Prahy, kam musím občas jezdit za prací.

Máš tady nějaká místa v okolí, kam rád chodíš?
No vzhledem k tomu, že mám pořád hodně práce s rekonstrukcí domu, tak jsem spíš tady, ale když mám trochu času, tak rád chodím třeba na Suché skály nebo Pantheon. Majitel textilky Römisch tam v 19. století v okolí hradu Vranov vybudoval romantický přírodní park, kde najdete spoustu pomníků a nápisů na skalách, které upomínají na společnou česko-německou historii. Taky se rád dobře najím, takže docela často chodím do Ábelova mlýnu, nedávno jsem objevil restauraci Kovárna na Frýdštejně, kde taky dobře vaří. A nesmím zapomenout ani na Panorama Café, tam jsem taky poměrně dost často.

Vlastně to všechno do sebe ohromně zapadá. Jirka Troskov se odstěhoval do míst, ke kterým měl silné pouto jeho neprávem zapomenutý prapraděda, aby tam našel všechno to, co v Praze už nedokázal a ani nemohl najít. Dokonce se mu zdál sen, kde jeho chalupa vypadala přesně tak, jako ta, kterou si potom nakonec vybrali. A byla v něm i ta autobusová zastávka.