Česká mincovna

O Jablonci nad Nisou se vždy říkalo, že je městem skla a bižuterie. Bývaly doby, kdy byl pod tímto názvem známý po celém světě. To už je ale nenávratně pryč a na Jablonci je to dost znát. Pro mě, kdo se tam narodil a prožil s pár přestávkami prvních třicet let svého života, je to hodně smutné zjištění. Naštěstí ale i v tomto případě se dá vidět světlo na konci tunelu. Jmenuje se Česká mincovna.

Stejně je to zvláštní. Město, které se v socialistickém Československu složením svého průmyslu zcela vymykalo tehdejšímu jasně převažujícímu zaměření na hutnický a strojírenský průmysl a kde to tehdy vypadalo jako někde ve Švýcarsku, přišlo o takřka všechny tyto své přednosti v prvních dvou dekádách po roce 1989, tedy v době, kdyby člověk naopak čekal ještě větší posun k lepšímu. Opak ale byl pravdou a z Jablonce se tak pomalu ale jistě stala jen další tuctová montovna automobilového průmyslu. Tradice sklářského a bižuterního průmyslu je však natolik silná, že se jí i za těchto nepříznivých podmínek daří v Jablonci stále pokračovat, byť v podobě, která na první pohled nemá se sklem a bižuterií vůbec nic společného. Ale i v tomto případě platí, že sovy nejsou tím, čím se zdají být.

Každý, kdo aspoň trochu zná pozadí vzniku České mincovny, ví, že nebýt bohaté tradice bižuterní výroby, nikdy by nevznikla a už vůbec ne v Jablonci nad Nisou. Když bylo v polovině roku 1992 definitivně jasné, že se Československo od 1. ledna 1993 rozdělí na dva státy, jedním z milionu problémů, které bylo potřeba urychleně vyřešit, bylo, kde se bude razit nová národní měna. Jediná federální mincovna byla tehdy totiž ve slovenské Kremnici. Zatímco federální papírové bankovky stačilo prozatím přelepit kolkem a bylo vystaráno, mince se musely začít razit hned od začátku úplně nové. Protože v té době nebyl u nás nikdo, kdo by něco takového dokázal, musela Česká národní banka nechat první mince razit v Kanadě (1, 2 a 5 Kč) a v Německu (10, 20, 50 haléřů, 10, 20 a 50 Kč). Tyto mince jsou mimochodem v oběhu dodnes, takže můžete i teď celkem běžně vidět u českého lva javorový list (mincovní značka Royal Canadian Mint) nebo symbol hradebních bran (hamburská mincovna).

ČNB ale bylo zároveň jasné, že musí co nejrychleji najít tuzemského dodavatele – náklady na dopravu ze zahraničí a její zabezpečení byly příliš velké. Zájemců o ražbu mincí byla v České republice celá řada, pouze ale tehdejší jablonecká společnost Bižuterie dokázala nabídnout to, co ČNB zajímalo ze všeho nejvíc – vlastní kapitál a zkušenosti s precizním zpracováním kovodílů. Nic z toho nebyl, právě díky bohaté bižuterní tradici Jablonce, v tehdejší Bižuterii problém, a tak bylo brzy jasné, kde v tuzemsku se bude razit česká národní měna. „Všichni ostatní zájemci tehdy chtěli od České národní banky peníze na rozjezd výroby, což zrovna nebyla věc, kterou by ČNB chtěla slyšet,“ vzpomíná Josef Pazour, technický vedoucí výroby, který pracuje v České mincovně od jejího vzniku. „My jsme měli k dispozici jak vlastní prostory, tak i spoustu rytců kovu, což je možná nejdůležitější řemeslo, které potřebujete pro ražbu mincí. To byly myslím hlavní důvody, proč se ČNB rozhodla pro nás.“

Rozhodla, a nic už tak nemohlo zabránit tomu, aby se v roce 1993 začaly v Jablonci nad Nisou razit první mince. Tehdy ještě ne v České mincovně, ale v ražebně mincí akciové společnosti Bižuterie. To je také důvod, proč je na všech českých mincích b s korunkou, někdejší logo jablonecké Bižuterie. Světový věhlas Jablonce jako města bižuterie tak žije dál, i když v trochu jiné podobě, než by si asi kdo kdy dokázal představit. V této souvislosti nesmím ještě zapomenout také na Tělovýchovnou jednotu Bižuterie, která provozuje lyžařské vleky v Bedřichově, na Severáku a Tanvaldském Špičáku. Všude tam také ještě stále můžete spatřit kdysi tak slavné logo. Ale to jsem trochu odbočil, zpět k mincím a medailím. Vůbec první mincí, kterou v Jablonci – tehdy ještě na nástrojích dovezených z hamburské mincovny – vyrazili, byl hliníkový padesátník. I když se haléře u nás už dávno nepoužívají pro jejich zanedbatelnou cenu, dokážu si hravě představit, že tehdy musely mít pro pár lidí z Jablonce cenu zlata.

Postupem času se v České mincovně začaly razit všechny české oběžné mince. Exkluzivní spolupráce s Českou národní bankou se brzy rozrostla také o ražbu pamětních mincí. První čtyři vznikly ještě v zahraničí, pátá v pořadí se ale razila už přímo v České mincovně. Byla stříbrná, v nominální hodnotě 200 Kč a byla věnována ochraně a tvorbě životního prostředí. Jen tak pro zajímavost – dnes se cena této mince v proof kvalitě pohybuje kolem 11 000 Kč. Z mincí a medailí se tak pro mnoho lidí stala celoživotní sběratelská vášeň, která se často dědí z generace na generaci. Česká mincovna vyrobila od té doby celou řadu pamětních mincí, ať už zlatých nebo stříbrných, v různých hodnotách a velikostech. To, co mají všechny společné, je jejich výroba. ČNB trvá totiž zásadně na tom, aby matrice pro výrobu razidel na všechny její pamětní mince byly vyrobeny klasickou technologií tzv. redukováním, která se obejde bez jakéhokoli zásahu počítače. Jedná se tedy výhradně o mechanickou a ruční práci. Pečlivou, časově náročnou, do okem nepostřehnutelného detailu. Dovolím si tvrdit, že ani švýcarské hodinky nejsou taková piplačka.

V druhé polovině devadesátých let začala Česká mincovna vydávat také vlastní pamětní mince a medaile, které vycházejí nejčastěji u příležitosti důležitých politických, sportovních nebo kulturních událostí z historie i ze současnosti. Mince a medaile připomínají také významné osobnosti nebo kulturní a technické památky. V případě, že se jedná o žijící osobnost, běžným zvykem je její osobní návštěva v mincovně a vlastnoruční vyražení své medaile. Do Jablonce se tak za poslední roky přijelo podívat tolik slavných lidí jako snad do žádného jiného města v republice. Bez nijak velké nadsázky a s trochou sentimentu se tak dá říct, že stejně, jako kdysi přitahovala do Jablonce celebrity třpytivá krása skla a bižuterie, je tam dnes láká lesk medailí a mincí. Tradice žije.