Běžecká

Nemělo cenu si nic nalhávat – ta chvíle jednou prostě musela přijít. „Tati, a proč neběháš ty?“ zeptal se mě můj pětiletý syn a já absolutně nevěděl, co mu na to mám odpovědět. Přitom mi muselo být jasné, že se na to dřív nebo později prostě musí zeptat. Kdykoli se totiž jdeme někam společně projít, pokaždé narazíme na minimálně tři, čtyři lidi, kteří se rozhodli obohatit svůj život během. Malí, velcí, tlustí, tencí – všichni dnes běhají. Jaká změna oproti době tak před dvaceti lety, kdy v naší zemi běhali pouze aktivní nebo bývalí vrcholoví sportovci. Všichni byli hubení, šlachovití a za všech okolností vypadali, že si běh náramně užívají. To dnes při běhu potkávám většinou obtloustlé, supící, v obličeji rudé jedince, kteří budí dojem, jako by každou chvíli měli zemřít. Při každém takovém blízkém setkání třetího druhu se sám sebe v duchu ptám: Proč? Co všechny ty lidi vedlo k tomu, aby se takhle začali trápit? Poslední vydání společenského magazínu? Nešťastná láska? Nová láska? Ta neodolatelná mobilní aplikace, která umí dělat takové pěkné trasy vašeho běhání? iPhone připevněný na vaší ruce? Leoš Mareš? Rozhodně ale nechci, aby to vypadalo, že z těch všech dobrých lidí mám legraci. Trochu je mi jich líto, ale ze všeho nejvíc je obdivuju. Já bych něčeho takového nebyl schopen. Popravdě řečeno, začít běhat jsem se pokoušel několikrát, naposledy asi před dvaceti lety. Chodil jsem běhat třikrát týdně, postupně se zlepšoval, ale asi po měsíci mi nad uchem začala vystřelovat do hlavy celkem dost ostrá bolest, tak jsem zašel ke své lékařce. „Vy máte asi sedavé zaměstnání, že? To bude z toho. Měl byste začít běhat.“ Tak jsem běhat přestal a bylo po bolesti. Od té doby nic. Že bych teď, po tom všem a při vědomí toho všeho, začal běhat? Že bych podobně jako nedávno jeden můj kamarád naplno propadl kouzlu běhu? Že bych třeba jednou absolvoval Žulovou ligu? Divočinu? Nebo dokázal předběhnout tramvaj? Těch lákadel je víc než dost, ale nástrah ještě víc.

Petr Vondřich