Ať hodí kamenem ten, kdo je bez viny

Myslíte, že byste mi mohli něco vysvětlit? Jak je možné, že ti samí lidé, kteří všude, kde mohou, proklínají Kryštof za to, že je podporuje Agrofert, tak s neskrývaným nadšením sdílejí se svým virtuálním světem desítky fotografií z Colours of Ostrava, jehož významným partnerem je také Agrofert? To není zrovna zářný příklad názorové stálosti. A to už vůbec nemluvím o tom, že málem hlavními hvězdami festivalu se stali Justice, přesně deset roků po tom, co mělo smysl je poslouchat. Ale to není úplně to, o čem bych chtěl teď psát. Možná bychom si všichni předtím, než začneme někoho za něco kritizovat, měli vždy nejdřív podívat sami na sebe, jestli jsme si náhodou také někde nezadali. Dovolím si tvrdit, že v drtivé většině případů bychom dospěli ke zjištění, že to pověstné máslo na hlavě máme taky, jen u druhých je to tak nějak lépe vidět. Vzpomínám si, jak jsem byl na jedné přednášce v rámci mezinárodní konference o moderním digitálním umění, kde prezentující se velmi kriticky vyjadřovali proti rostoucímu globalismu. Současně ale jim nedělalo sebemenší problém pochlubit se realizací své moderní světelné instalace pro bankovní kolos Deutsche Bank. Něco podobného se v bleděmodrém opakuje téměř neustále. Stejně jako když se raper Hugo Toxxx ve svém videu nejdřív pustí do svého již bývalého parťáka z labelu Bigg Boss Mike Trafika za to, jak je chamtivý a nenasytný, a jen týden na to nutí své příznivce, aby mu zaplatili 100 Kč za to, že ho budou sledovat na Instagramu. Na první i druhý pohled víc než tragikomické. Dá se ale vůbec v dnešním světě, ve kterém se většina z nás rozhodla za umění nezaplatit už ani korunu, přežít bez podpory sponzorů? Nedá. Myslím, že to tak nějak všichni víme. Jen ti neúspěšní, o které nikdo ani omylem nezavadí, mají tendenci neustále se pouštět do těch, kterým se daří o poznání lépe. Asi by to konečně už chtělo, abychom stejně kritičtí jako ke svému okolí, byli také k sobě. Už by bylo víc než na čase.

Petr Vondřich