Architektura: Zen-Houses

Nemám strach, že byste ten úžasný příběh už neslyšeli. Vůbec prvním držitelem prestižní hlavní ceny České ceny za architekturu se stal projekt Zen-Houses liberecké architektonické kanceláře PETR STOLÍN ARCHITEKT. Byla to a pořád je sláva veliká, když o nich píšou ty nejuznávanější světové architektonické a designové magazíny. Fotky jejich ateliéru a domu doslova oběhly celou planetu, a lidé po celém světě tak měli možnost většinou vůbec poprvé se dozvědět, že existuje nějaký Liberec. Nejvyšší čas navštívit Petra Stolína a Alena Mičekovou a zjistit, jak tato ve všech směrech výjimečná událost změnila jejich životy.

Tak povídejte, co všechno se změnilo?
Alena: Nic. Reakce našich sousedů jsou stále stejné, pořád si myslí, že jsme ufoni. (Vzpomněl jsem si, jak mi kdysi Petr s Álou kdysi vyprávěli, jak za nimi těsně po dostavění Zen-Houses přišla jedna sousedka z nedalekého domu vystavěného přesně ve stylu podnikatelského baroka a spustila na ně, co si to dovolili postavit za hrůzu, že se na to teď bude muset dívat.) Přišli jsme o jednu zakázku – klient dostal strach, že bychom „ty boudy“ postavili i jemu. Primátor města se měl někde vyjádřit v tom smyslu, že je to hnusný, blbý a pitomý. Většina lidí se na nás dívá jako předtím a ta cena je paradoxně v tom ještě utvrdila – vždyť přece platí „čím větší blbost, tím větší cena“. Takže negativních reakcí bylo spousta, těch pozitivních minimum.

Ale možná to nebude tak zlé. V Jablonexu, mé první práci, se říkalo, že největší pochvala je, když se mlčí. Co vás vlastně přimělo postavit si tak revoluční bydlení?
A: Chtěli jsme začít stavět malé domy, skromné bydlení, na které by dosáhli normální lidé. Dům ve velikosti bytu, který bude úsporný, ale přitom životaschopný. Předtím jsme měli obrovský ateliér a v něm asi miliardu zbytečných věcí, které zabírali spoustu místa. Jednoho dne jsme si řekli, že už takhle nechceme žít. Všechny věci jsme rozprodali a vydali se japonskou cestou minimalismu. Máš mít prostor na myšlenky, ne na věci. Rozhodli jsme se, že budeme žít ipodí život – vše na tlačítku, jedno auto, čtyři hadry na ramínku, dvoje dobré boty, které ti vydrží deset let.

Zní to strašně lákavě a to i někomu jako jsem já, který celý život něco systematicky shromažďoval. Známky, plechovky, pivní etikety, časopisy, desky, cédéčka, dvd – nakonec to stejně všechno skončilo v koši nebo ve sklepě. Nakonec zjistíš, že vlastně skoro nic nepotřebuješ. Navíc tomu nahrává i dnešní doba, kdy můžeš mít spoustu věcí uložených někde v cloudech.
A: Ale pořád je to dost náročné, takhle začít žít. Přichází k nám spousta lidí a říkají super, super, ale stačí pár konzultací a zjistí, že by přece jen chtěli skříně, sklepy. Většina lidí na to ještě nemá, takhle žít. Když už si někdo začne stavět barák, tak tam chce mít všechno. Dva dětské pokoje, dvě koupelny, místnost pro návštěvy a všechny ty další maloměšťácké vymoženosti.

Nedávno jsem se byl podívat ve slavné funkcionalistické vile Haus Schminke v Löbau a nevěřil jsem svým očím, když jsem viděl dětský pokoj. Byla to taková stísněná kopka bez oken, kde byly akorát postele. Podobně stroze vypadala i ložnice původních majitelů domu. Oproti tomu velkoryse řešené společenské místnosti, pokoj pro hosty.
A: Úplně stejně vypadají dětské pokoje v Müllerově vile. Být to dnes, tak by na ně poslali sociálku.

Když toho potřebujete k životu tak málo, je něco, bez čeho se nedokážete obejít?
Petr: Spíš to jsou pozůstatky věcí, kterých jsem se ještě nedokázal zbavit, protože se k nim vážou nějaké konkrétní vzpomínky a nedokážu je ještě úplně vyhodit. Mohl bych je někomu dát, ale nikdo je nechce. Ale neumím si představit život bez telefonu, dobrých kalhot a bot – to je vše. Těch věcí, které opravdu potřebuješ, je ve skutečnosti strašně málo. Pamatuju se, jak strejda už někdy v roce 1985 říkal, že by si lidi mohli sharovat auta. Někdo, komu stojí auto pořád v garáži, by ho klidně mohl půjčovat někomu, kdo ho právě potřebuje. Tenkrát si všichni o strejdovi mysleli, že je totální pako, ale dnes už je to celkem běžné.

Řekl bych, že aut se ale lidé u nás budou zbavovat dost neradi – stále je to poměrně výrazný symbol jejich společenského statusu.
P: Myslím, že kdyby šla celá společnost za omezením aut důsledně, neměl by být velký problém to prosadit. Spousta lidí auto potřebuje jen proto, že nefunguje dobře hromadná doprava. Proč bych jezdil do Prahy autem, když se tam dostanu pohodlně za třetinovou cenu autobusem? Ale když mám jet do Znojma nebo do Svitav, tak musíš jet autem, protože bys tam jinak jel dva dny.

Mít rodinný dům také znamená spoustu starostí s jeho údržbou. Jak moc náročné jsou v tomto ohledu Zen-Houses?
P: Musíš tady sem tam vyluxovat, jinak nic.
A: Letos v zimě jsme ještě nechali pro jistotu sházet ze střechy sníh. Jinak jsou Zen-Houses bezúdržbové. Časem bude potřeba natřít trámky, občas se musí posekat tráva.

Pravidelné sekání trávy – oblíbená to kratochvíle každého pyšného majitele rodinného domu. Vzpomínám, jak děda sekal trávu dvakrát ročně. Kosou.
A: Tu my máme taky, koupila jsem ji na blešáku u haly. Začala jsem kosit a soused od naproti, kterému je asi 85, na mě uznale pokřikoval: „Žena činu!“. Takže naše běžná letní sobota vypadá tak, že si uděláme snídani, sedneme si s ní venku a všichni sousedé kolem nás nastartují sekačky.

Ještě si pořád promítáte filmy na plachtu zavěšenou mezi domem a ateliérem?
A: Pořád. A je to super. Dáš si víno, uděláš si hezký večer a k tomu si pustíš nějaký pěkný film. Občas přijdou i sousedi – teda ti, co se s námi baví.